Roste vědomí vysoké důstojnosti, která přísluší lidské osobě, protože převyšuje všechny věci a její práva i povinnosti jsou všeobecné a neporušitelné. Aby člověk vedl opravdu lidský život, je nutné zpřístupnit mu všecko to, co potřebuje, jako je strava, oděv, ubytování, právo na svobodnou volbu povolání a na založení rodiny, na výchovu, na práci, na dobrou pověst, na úctu, na náležitou informovanost, na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských (GS 26).
V předchozím textu jsme se zamýšleli nad lidskou důstojností, vlastní každému člověku bez ohledu na jeho sociální status, neboť jejím původcem není společenská konvence, ale Bůh. Důstojnost člověka se v dnešní užvaněné době může stát vyprázdněným pojmem, proto je zapotřebí důstojnost každého konkrétního člověka právně chránit – lidé mezi sebou se vzájemně uznávají a přiznávají si práva, která mají charakter základních podmínek lidství. Tyto podmínky důstojného lidství nazýváme lidská práva.
Lidská práva a církev
Církevní hierarchie se původně k myšlence přiznat všem lidem stejná práva stavěla odmítavě, neboť ji považovala za odporující Božímu záměru s člověkem, ohrožující autoritu církve a zejména privilegia jejích představitelů. Nicméně v překotném vývoji společnosti 19. a 20. století si církev uvědomila, že v zápase o lidská práva stojí na špatné straně barikády a svůj postoj přehodnotila.
Neslýchané hrůzy druhé světové války pohnuly světové společenství k vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv (10. 12. 1948), která pak byla pozvolna zakotvována do ústav demokratických zemí. Když se o patnáct let později Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris explicitně k této deklaraci přihlašuje a volá po důsledném dodržování lidských práv, je to první krok ke konstituci Radost a naděje, která se za lidská práva postavila celou svou autoritou. Od této doby již hlas církve apelující na dodržování lidských práv a poukazující na jejich ohrožení či porušování, nikdy neumlkne a všichni papežové i episkopát se postaví na jejich obranu.
Proto podle oxfordského historika Sira Michaela Howarda byly ve 20. století jen dvě skutečně velké revoluce: Leninova bolševická v roce 1917 a právě katolická, kdy došlo k „transformaci římskokatolické církve z bašty ancien régime na předního světového obhájce lidských práv“.
Od této revoluce, tedy slavnostního vyhlášení solidarity se světem a přihlášení se k myšlence lidských práv v konstituci Gaudium et spes, uplyne letos 7. prosince právě půl století.
Jedním ze základních práv člověka je i náboženská svoboda, chápaná jako právo žít v pravdě vlastní víry. Dekret o náboženské svobodě byl vyhlášen ve stejný den a je neméně revoluční: církev se definitivně odřekla pojetí vládnoucího od konstantinovského obratu, že církev může a má používat pro dílo spásy donucovacích prostředků civilní moci (např. při trestání kacířů). Jinými slovy: církev pečuje o správnost nauky, ale nesmí tuto věrouku komukoliv vnucovat.
Tentýž den navíc vyhlásil Pavel VI. vůli napravit dlouho trvající bezpráví – zrušit vzájemnou klatbu, kterou se r. 1054 Řím a Byzanc navzájem exkomunikovaly.
Dne 8. prosince 1965 byl koncil slavnostně ukončen. Vyhlásil šestnáct dekretů, ale zcela vědomě žádné dogma! Nebyl koncilem učitelským, ale reformním a pastoračním: nepředsevzal si reformovat učebnice dogmatiky, ale vnášet učení církve do života. Koncil ve svých dekretech pojmenoval a ukázal úkoly, které před církví stojí, nešlo mu o to je řešit. Právě tím byl mimořádný.
Evangelium o lidských právech
Vraťme se k lidským právům: v nich můžeme vidět parafrázi a aplikaci zlatého evangelijního pravidla: Všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, dělejte i vy jim (srov. Mt 7, 12). Toto pravidlo bylo známé jak v antickém světě, tak u židů i křesťanů a můžeme jej tedy považovat za jádro univerzální morálky. Pojem důstojnosti člověka jako Božího obrazu a jeho práv Ježíš zahrnoval do pojmu bližní: nehovořil o anonymních lidech, ale o bližních. Tím je dán náš základní postoj vůči druhým, jsou – jako my – obrazem Božím. A koncil se k této myšlence naléhavě hlásí radikálními slovy: „každý musí považovat bližního, nikoho nevyjímaje, za „druhé já“ a musí mít ohled především na jeho život a prostředky nutné k životu důstojnému člověka (GS 27).
Práva na nesmysly
Zatímco lidská práva jsou mantrou politiků i refrénem nevládních organizací, již méně se zdůrazňuje skutečnost, že tato práva – platná pro všechny – nutně přinášejí i povinnosti – platné pro všechny. Proto například konstituce Gaudium et spes v souvislosti s právem volit hovoří též o povinnosti volit (GS 75).
Nechme na závěr zaznít slova Benedikta XVI., kterými v encyklice Caritas in veritate excelentně formuloval poměr lidských práv a povinností:
„Mnozí lidé dnes tíhnou k domněnce, že nejsou nikomu kromě sebe nic povinováni. Domnívají se, že jsou nositeli pouze práv, a narážejí často na velké překážky při dozrávání k odpovědnosti za integrální rozvoj svůj i těch druhých. Proto je důležité stimulovat novou reflexi o tom, že práva předpokládají určitý rámec povinností, bez nichž by se proměnila na svévoli. Jsme dnes svědky tíživého protikladu. Zatímco na jedné straně jsou vymáhána práva, jež mají ráz libovolnosti a postradatelnosti, a vznáší se nárok na jejich uznání a šíření veřejnými strukturami, na druhé straně jsou zneuznávána a znásilňována elementární a základní práva velké části lidstva.
Nezřídka se zaznamenává souvislost mezi vymáháním práva na zbytečnosti či dokonce na výstřelky i neřesti v bohatých společnostech a nedostatkem jídla, pitné vody, základního vzdělání či zdravotnické péče v jistých regionech zaostalého světa i na periferiích velkých metropolí. Souvislost spočívá ve skutečnosti, že individuální práva oproštěná od rámce povinností, které jim dávají plný smysl, se stávají pomatenými a roztáčejí spirálu prakticky neomezených kritérií zbavených požadavků. Vyhrocování práv ústí do opomíjení povinností. Povinnosti omezují práva, protože odkazují na antropologický a etický rámec. (…) Vzájemné sdílení povinností aktivizuje mnohem více než pouhé vyžadování práv“ (Caritas in veritate, 43).
Franta Reichel
Text vyšel v Kobylístku.
Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje).
| Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes |
