Zhostila jsem se milého úkolu: napsat článek o našem faráři otci Pavlovi, který nás opustil dne sedmého června tohoto roku ve věku 75 let.
Teprve později jsem nahlédla, že je to úkol „poněkud zapeklitý“. Protože z jeho života znám jenom výseč, a to ještě skrze prizma své vlastní osobnosti.
Zkusím to však vzít po pořádku.
Otec Pavel pocházel z Břeclavska z malebného městyse Poštorná, na který byl jaksepatří hrdý. Jeho maminka se jmenovala Věra a jeho tatínek se jmenoval Vojtěch. O jeho tatínkovi toho moc nevím, zato vím, že jeho maminka byla velmi zbožná paní. Když nosila pod srdcem našeho otce Pavla, slyšela v kostele kázání o svatém Pavlovi. A v duchu si řekla: „Jestli to bude chlapec, dám mu jméno Pavel.“ A on to byl chlapec, a toto jméno dostal. Jak sám sdělil při svém čtyřicátém výročí kněžského svěcení. „Než se narodil, hodně svou maminku potrápil.“ Ale vše dobře dopadlo a on se měl k světu. Byl hodný, poslouchal a nezlobil. Za nějakou dobu dostal dvě mladší sestřičky – Jarmilu a Ludmilu.
Od dětství byl veden k tvrdé práci a k plnění svých povinností. Po mamince zdědil velkou dávku empatie – schopnosti vciťovat se do potřeb druhých lidí, a zbožnost a po tatínkovi obrovskou vůli žít, i když byl ke stáří stíhán nejedním těžkým zdravotním neduhem. Do základní školy chodil v Poštorné, potom jezdil do Břeclavi, kde studoval střední ekonomickou školu.
Po maturitě tamtéž ale začal cítit, že dráha ekonoma pro něj nebude to pravé, a svěřil se mamince, že by chtěl studovat na kněze. Maminčina první reakce byla: „Vždyť tě můžou zavřít.“ On byl však již tehdy nebojácný, a tak šel studovat na kněze. Jako kněz vystřídal několik farností. Do roku 2005 působil na Moravě, od roku 2005 působil ve Starých Bohnicích ve farnosti při kostelu sv. Petra a Pavla v komunitě salesiánů, ke kterým se hrdě hlásil. /Nejednou se zmínil o tom, že „být salesiánem, to je něco“./
Někdy od roku 2011 se datuje doba, kdy jsem chodila do této farnosti, a tak mohu podat „raport“ o jeho osobnosti a o jeho kázáních od této doby.
Za prvé mě zaujalo to, že si nebral na sebe větší krajíc, než mohl sníst. Jeho doménou byly kázání a zpovědi. V těchto dvou „disciplínách“ vynikal a pevně se jich držel. S ostatními duchovními „disciplínami“ mu pomáhali farníci a farnice a především jeho pravá ruka – pastorační asistentka paní Böhmová, kterou rád jmenoval s dvakrát opakovaným titulem Magistra et Magistra. Na kázání nebyl sám, vypomáhali mu farář Kofroň a farní vikář Jan Ihnát, zvaný „Ocko Janko“. Ostatní záležitosti delegoval na své pomocníky. Kromě farní rady a farníků je nutné také sdělit, že faru obýval a obývá kocour Mourek, nedílný to inventář tamního společenství.
Při zpovědi byl empatický a nebral si servítky, stejně tak jako při svých kázáních. Uměl se hezky opřít do nás farníků a tak jednou, když jsem pospíchala na mši, a otec Kofroň mě pozdravil, jsem mu řekla: “Pospíchám na mši a jsem moc zvědavá na to, jaké kapky nám zase dá Otec Pavel.” A on dával kapky, které působily na toho, kdo je chtěl přijmout, léčivě. S těmi kapkami je to asi tak, jako když máte pořádnou rýmu a nachlazení, tak Vám pálivé kapky také moc „nejdou pod nos“. A když se uzdravíte, tak najednou víte, že Vám pomohly. Tak je to s každou lékařskou procedurou. A on by se jako lékař hodil do role „porodníka“. Bral lidi takové, jací byli, a uměl řešit každý akutní problém. Také uměl z lidí dostat to nejlepší /možná, že i to nejhorší – kdo ví?/.
On sám se snažil svým farníkům a celé farnosti dávat ze sebe to nejlepší. Při svých kázáních nikoho ani sebe moc nešolíchal. Nebál se mluvit o sobě a za sebe. Nebál se někdy před mší zasednout do lavice jako ostatní farníci a intenzivně se tam modlit. Nebál se nazývat věci pravými jmény.
A nebál se udělat si šoufky i sám ze sebe /například – když byl už hodně nemocný – patřil k jeho bonmotům výrok: “Nevidí, neslyší a ještě k tomu kulhá.“/ Kázal Desatero, ale uvnitř svého já miloval Pána Ježíše a pořád se k němu modlil. Z jeho kázání si pamatuji třeba to, že „Nic se neděje maně, všechno řídí moudrá ruka Páně“. Nebo „Kdo má v Bohu pevný hrad, nemusí se nikdy bát“. Nebo „Přijde smrt, udělá škrt a po všem je prd“. Popřípadě „Když někdo sebere malému klukovi autíčko, je to pro něj stejná katastrofa, jako když tatínek přijde o práci“. Nebo “Bůh umí psát rovně i na křivých linkách“, popřípadě – poněkud mravokárně: „Ztučněl nám miláček a začal vyhazovat.“ Nebo:“Měj víru jako zrno a obrátíš celé Brno.“
Kladl nám na srdce, abychom se měli mezi sebou rádi. „Mějte se rádi, mějte se rádi, mějte se rádi,“ říkal opakovaně při každém posvícení z podia. A kladl nám na srdce, abychom si navzájem nic nezáviděli, že každý dostal do vínku nějaký ten dar od Pána Boha, kterým může sloužit ostatním. Také kázal o tom, že nemáme dělat „zhůvěřilosti“ kvůli tomu, že „druzí to také tak dělají“. Což ilustroval tím, že ho v jeho mládí rodiče vedli k tomu, aby se neopičil po svých vrstevnících, když dělali něco špatného: „Když budou ostatní skákat do studny, tak ty budeš také skákat do studny?“ ptali se ho tenkrát.
Učil nás, že eucharistie není „kolečko“, že to, jak rodila Panna Marie Ježíše, že to je tajemství s velkým Té a že to v žádném případě neznamená že „rodila bokem“. Učil nás, co dělá každý správný katolík, když je takový nebo onaký katolický svátek. A hlavně nás také učil, že máme být pracovití a že nám nikde nebudou padat pečení holubi do úst. /To věděl z vlastního života až příliš dobře./ Také nás učil, že se nemáme s ničím „cárat“ a že manželství je o kompromisech a že děti nepotřebuji tolik značkové oblečení jako lásku a vztahy.
Zkrátka a moudře, učil a naučil nás toho hodně. Ještě mi utkvěl v hlavě jeden názorný příklad, že když nám doma vypadnou pojistky, že se samy neopraví, a že když se budeme jenom modlit, že to nespravíme, ale že musíme vzít štafle a vyměnit je, jinak nám ta elektřina doma nepůjde a pak že je na místě se modlit. Tímto chci sdělit, že neměl v ústech vzletné řeči o Bohu, ale že byl plný názorných příkladů, které vedly kromě toho, „že to tak je“, také k tomu „jak na to“. Byl zkrátka muž praxe.
Důležité je také sdělit to, že znal své farníky skrz naskrz Měl je moc rád. A také věděl, čemu se v rozhovoru vyhnout, co pro kterého z nich bylo „bolavé téma“. Znal je jménem i s jejich životy a životními zápasy. A často si utahoval z paní Böhmové, se kterou tvořili důležitý tandem.
Ráda bych dodala, že měl to, čemu se říká „býčí povaha“. Byl zabořený do reality jako býk, který je až po kolena v bahně.
Pokud jde o mě, měla jsem ráda jeho kázání. Celou dobu,co jsem jim naslouchala, mi vrtalo v hlavě, jak je to možné, že na jiné vlnové délce káže ty samé věci, které jsem slyšela z úst našeho misionáře v Tokiu, otce Ludvíka Armbrustera. Otec Ludvík Armbruster měl dva doktoráty a působil na tokijské univerzitě Sophia jako vysokoškolský profesor filozofie, zatímco otec Pavel působil v české kotlině a neměl doktorát ani z filozofie ani z teologie. On měl za sebou „jenom“ roky usilovné dřiny v době totality a potom v době postkomunistické éry. V životě dostal také několik ran, kdy mu nejednou hrozilo odebrání státního souhlasu pro jeho kázání, která byla víc než konvenční a odvážná.
Na konec – avšak ne na zanedbatelném místě – bych se chtěla zmínit o tom, že na sklonku svého života byl více než jenom “statečný“ a odvážný“ vzhledem k tomu, s kolika nemocemi až do posledního dechu sloužil mše, kázal a zpovídal. Zůstal až do posledku věrný svému poslání a svému jménu Pavel.
Bojoval dobrý boj a zachoval svou víru, přesto však začátkem června tohoto roku podlehl tomuto nerovnému boji se svými nemocemi – a odešel na věčnost. Zemřel obklopen péčí svých farníků a hlavně v péči paní Mgr. et Mgr. Böhmové, která vystřídala roli pastorační asistentky a odvážně a zodpovědně se zhostila role jeho ošetřovatelky. Až do posledního vydechnutí byl věrným salesiánem.
Byl pohřben dne třináctého června tohoto roku a jeho bratři salesiáni se s ním velmi hezky a velmi důstojně rozloučili v kostele u Terezičky. Kostel byl nabitý lidmi, kteří ho měli rádi, a přišli se s ním naposledy rozloučit.
Nyní odpočívá na ďáblickém hřbitově a mně nezbývá nic jiného, než mu touto cestou co nejlépe poděkovat za všechna dobra, která jsem měla možnost zaznamenat, že ve své farnosti vykonal, a která mě velmi oslovila a svým způsobem „dostala“.
Na závěr si dovolím řečnickou otázku: „Čím by byla sůl, kdyby pozbyla své slanosti? Hodila by se leda na zem, kde by ji pošlapali vepři.“
Pan farář byl světlem světa a solí země, tu sůl měl v sobě a Bohu díky, svou slanost neztratil. Žil sedmdesát pět let. Z toho přes padesát let sloužil Bohu a lidem, jak nejlépe uměl. S vnitřním nasazením, a s vnitřní poctivostí a opravdovostí.
Příspěvek do Kobylístku napsala Martina Votrubová
