Co jsou ti laici zač?

Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby. Toto pohoršení prudce odsuzovali již ve Starém zákoně proroci a v Novém zákoně ještě přísněji sám Ježíš Kristus za ně hrozil těžkými tresty. Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu. (GS 43)

Žádný z předchozích koncilů o laicích nejednal, v tom je přínos druhého Vaticana unikátní: o laicích hovoří celá kapitola věroučné konstituce Lumen gentium, poslání laiků je věnován dekret Apostolicam actuositatem, povolání laiků se týká řada pokoncilových dokumentů (např. Christifideles laici). Proč se tedy laiky zabývat i nyní?

Protože druhá část Gaudium et spes je celá o nich – o laicích žijících v manželství a rodině, o laicích v kultuře, o laicích v byznyse a sociálním prostředí, o laicích v politice a občanské společnosti. Zmíněná témata jsou výsostnou doménou laiků a v příštích měsících o každém z nich pojednáme v samostatném zamyšlení. Než se však do těchto konkrétních oblastí života společnosti pustíme, je nutné se zamyslet nad posláním církve i statusem laiků. Celý druhý díl pastorální konstituce je totiž třeba číst optikou článků 42 a 43.

Co je a není posláním církve

V článku 42 koncil vymezuje poslání církve: „cíl, který jí (Kristus) vytkl, je rázu náboženského“. Politické, hospodářské nebo sociální poslání církve koncil výslovně popírá. Rozumějme správně: neznamená to, že křesťané – zejména laici – se v uvedených oblastech nemohou uplatnit. Naopak, víra v Boha a láska k člověku je impulsem pro službu společnosti, „zvláště chudým a všem, kteří nějak trpí“ (GS 1).

Nicméně všechny občanské, dobročinné, kulturní či politické aktivity církve mají stát ve službě jediného cíle – a ten je spásný a eschatologický (GS 40). Angažovanost na poli sociálním, zdravotním či školském je jen takový melouch – církev supluje neschopnost občanské společnosti tam, kde je to nejpotřebnější.

Tuto skutečnost je třeba mít na paměti jako interpretační klíč druhé části dokumentu: světské povinnosti laiků vůči rodinnému, kulturnímu, hospodářskému a politickému životu jsou důsledkem jediného poslání církve – přivádět lidi k Bohu, ke spáse. Žádné jiné pověření církev nemá.

Konec světské vlády církve

Citovaný článek tím také jednoznačně říká, že církev neusiluje o světskou moc a že „se neváže na žádnou určitou formu lidské kultury nebo na politický, hospodářský či sociální systém“. To jsou pozoruhodné výroky, neboť znamenají kategorické odmítnutí středověké církevní teorie o dvou mocích (duchovní a světské), a tedy odmítnutí světského panování církve: koncil tak otočil více než tisíciletou nauku církve o sto osmdesát stupňů.

Dnes se nám tento postoj jeví přirozený, ale v polovině minulého století nebyl zmíněný názor v církevních kruzích zdaleka samozřejmý a nezanedbatelné části aristokratického episkopátu nešel pod nos. Koneckonců rozejít se s feudální mentalitou činí některým biskupům potíže dodnes.

Laik – klíčový pojem

Jelikož se druhá část dokumentu věnuje laikům, je třeba tento pojem správně chápat. Jedním z nešťastných omylů pokoncilního vývoje bylo jednostranné pojetí laiků jakožto prodloužené ruky hierarchie (podle encykliky Quadragesimo anno Pia XI. z roku 1931) či jakýchsi náhradníků kléru tam, kde je kněží nedostatek (ve smyslu konstituce Lumen gentium).

Avšak autoři Gaudium et spes rozhodně nevnímají laiky jako pouhé kostelní přicmrdávače. Primárním úkolem laika není služba církvi, ale občanské společnosti. Radost a naděje rozumí laikem křesťana zabývajícího se světskými záležitostmi v duchu evangelia (GS 43). Laici jsou občané světa, kteří čerpají sílu a inspiraci z víry, aby iniciativně a kreativně naplňovali svůj světský život – rodinný, pracovní, kulturní, politický.

Být laikem znamená být věrný svým občanským povinnostem. Být laikem znamená žít ve světě, sdílet „radosti a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby“ a spolupracovat s lidmi dobré vůle na úkolech, které „zvyšují důstojnost lidské osoby a upevňují soudržnost lidské společnosti“ (GS 40).

Právě proto konstituce lapidárně připomíná: „Když křesťan zanedbává časné povinnosti (tj. pracovní, občanské, rodinné, politické, společenské), zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu.“

Hodně drsná slova! Být laikem znamená být schopen spoluutvářet občanskou společnost, být suverénním občanem; to je něco zcela jiného než být poddaným světské či církevní vrchnosti. Být laikem znamená dostát ve společnosti závazku svého křtu.

Úkolem laiků je úsilí o „uplatnění Božího zákona v životě pozemské obce“ (GS 43). K tomuto poslání jim mají kněží poskytovat duchovní světlo a posilu. Koncil apeluje na samostatnost a odpovědnost laiků ve světských záležitostech a připomíná, že mají „sami jednat na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti“ (GS 43), nikoliv konzultovat každou prkotinu s farářem či dokonce čekat na pokyny kléru, který ve světských záležitostech většinou postrádá odpovídající kompetence.

Jinými slovy – koncil povzbuzuje laiky, aby v jejich každodenním životě nečekali na pokyny shora, ale sami se ujímali iniciativy. Vybízí věřící, aby byli laiky, tedy dospělými, samostatnými, za sebe odpovědnými osobnostmi – nikoliv stádem (jak zní jedno z církevních klišé), které bez pastýře neudělá ani krok.

Ohledně života laiků koncil varuje před dvěma krajnostmi: jednak nábožensky motivovanému zanedbávání „laických“ povinností vůči světu, jednak naprostému pohroužení do světských záležitostí. V souvislosti s tím se sněm obrací proti nejzávažnějšímu omylu doby, jímž je velmi rozšířený rozpor mezi vírou a běžným způsobem života.

Receptem na to, jak se rozpolcenosti v nás mezi zbožným doktorem Jekyllem a prostopášným panem Hydem vyhnout, je správné pochopení a prožívání svého laictví. Laik je křesťan, u nějž zmíněný protiklad mezi vírou a životem ve světě nehrozí, neboť jeho vezdejší život je vírou inspirován.

Téma k sebereflexi pro postní dobu: nakolik se zmíněný rozpor týká mne osobně?

Franta Reichel

Text vyšel v únorovém Kobylístku.

Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje). Další texty této série:

Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes

Znamení doby: Od ateismu ke zdivočelé religiozitě

50 let od Velké vatikánské revoluce

Nekonečná důstojnost lidské osoby

Od proklínání k dialogu

Do nového roku s Radostí a nadějí

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *