Do nového roku s Radostí a nadějí

Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. (GS 1) 

Začínáme nový pastorační rok, během nějž se chceme pokusit živit myšlenkovým bohatstvím konstituce Gaudium et spes. Nebudeme k tomu nuceni, je jen na nás, nakolik se jí necháme inspirovat, či zda příležitost k osvěžení víry necháme profrčet farností, aniž by se nás výrazněji tkla.

Klíčová otázka: Může nám něco říci dokument starý půl století? Text zrozený skrze kompromisy a ústupky, z období studené války a železné opony? Z těch starodávných časů, kdy nebyl internet, facebook ani mobily. Sotva čteme Písmo a duchovní literaturu, proč ještě ty nudné koncilní spisy, které žádný normální smrtelník nečte? Může nás to zaujmout, povzbudit, motivovat, oživit ve víře?

Asi logicky ode mne – byv Josefem požádán napsat něco „čtivého“ o Gaudium et spes – čekáte kladnou odpověď. Nedám vám ji. Zaprvé bych do dalších čísel Kobylístku neměl co psát, a za druhé by bylo příliš laciné říci: GS je fajn, úžasný traktát, každé slovo perla, co věta to vybroušený diamant, krásné a hluboké čtení, originální myšlenky, brilantní formulace, geniální podněty, …

Nic z toho GS není a být nemá. Jak to tedy je?

Čtyři základní dokumenty koncilu

Bezprostředním výstupem druhého vatikánského koncilu je šestnáct dokumentů, z nichž čtyři stěžejní jsou označeny jako konstituce, méně významné jako dekrety a deklarace.

Konstituce Sacrosanctum concilium – O posvátné liturgii, byla výsledkem liturgického hnutí, majícího kořeny v počátcích minulého století; byla proto jedním z nejlépe a nejrychleji připravených spisů koncilu. Výsledky liturgického převratu jsou nejviditelnější a symbolické: zmizela mřížka oddělující klérus od laiků, oltáře se obrátily čelem k věřícím, svatostánky se z hlavních oltářů přesunuly do bočních kaplí, ubylo pompéznosti v odívání kněží i výzdobě kostelů. Ale hlavně: mši již neslouží jen kněz, ale celé shromáždění věřících! A církev nestojí za mřížkou svého chráněného ghetta, ale čelem ke světu.

Další konstituce, Dei verbum – O Božím zjevení, navrátila Božímu slovu místo, které mu v církvi náleží. I tento text vznikl z širokého biblického hnutí, které se první polovinou dvacátého století šířilo napříč církvemi a zasáhlo laické kruhy, kláštery, semináře i univerzity. Inspiraci z něj jsme čerpali v předminulém roce.

Konstituce Lumen gentium i Gaudium et spes obě pojednávají o církvi. Přesto koncilní otcové v rozmezí dvou let zplodili dokumenty dva. Proč?

Když v roce 1870 Garibaldiho vojska obsadila Řím a násilně ukončila první vatikánský koncil, zůstala jeho agenda nedokončená. Koncil projednal konstituci o Pastor aeternus, v níž dogmatizoval primát a neomylnost papeže, více však nestihl. Při přípravě druhého vatikánského koncilu bylo tedy jasné, že je třeba tuto jednostrannost vyvážit a pojednat nejen o Petrovi, ale též o episkopátu, kléru a všech členech církve: již ne hierarchie versus prostí věřící; ale všichni společně tvoří Boží lid (řec. laos, odtud slovo laik), putující k jednotě v Bohu. Jedním z důsledků je i (znovu)objevení všeobecného kněžství věřících, biskupské kolegiality či trvalého jáhenství. Proto vznikla Lumen gentium: církev se zamyslela nad sebou, kým (nikoliv čím) sama je, co či kdo tvoří její tělo, co je její podstatou. Tímto traktátem jsme se zabývali v minulém roce, proto ho není třeba více zmiňovat.

Nicméně koncilní otcové si uvědomovali, že nestačí pouhá reflexe, kým je církev sama o sobě; katoličtí i nekatoličtí křesťané, vyznavači jiných náboženství i bezvěrci čekali odpověď, kým je katolická církev pro ně, jaká je role církve ve světě, v čem spočívá její přínos lidstvu konce 20. století. Na otázky filosofů, teologů, politiků, novinářů i šťouralů všeho druhu nebylo možno neodpovědět. Koncil stál před nutností zamyslet se nad smyslem a posláním Kristovy církve a pohlédnout na ni očima současného světa. Tedy již ne kým je církev uvnitř sebe samé, ale kým je pro tento svět.

A může či smí vůbec církev – obtěžkána hříchy staletí, svázána tradicemi a dogmaty, zraněna vnitřními spory – co říci současnému, překotně se vyvíjejícímu, modernímu, sekularizovanému, globalizujícímu se světu? Může a musí. Je to její poslání, kterým ji vybavil její zakladatel. Rezignovat na toto poslání by znamenalo zříci se své bytostné identity.

Tak vznikla v roce 1965 – po obtížných přípravách, diskuzích, nesčetných pozměňovacích návrzích a přepracováních, střetech a polemikách – pastorální konstituce O církvi v dnešním světě, Radost a naděje. Pastorální znamená, že na rozdíl od spíše naukové, teoretické Lumen gentium je tato zaměřena na praxi, pastorační aktivitu církve ve světě.

Gaudium et spes se stala „magnou chartou“ dialogického vztahu církve a moderní společnosti. Církev již není kruhovou obranou, kontrakulturou vůči modernímu světu, ale Božím lidem putujícím dějinami. Rozešla se se strnulostí novoscholastiky, otevřela se empirickým vědám i pružnější personalistické filosofii. Svět již není hrozbou a nepřítelem, ale prostředím a společenstvím bližních. Koncilu nešlo o definování nových dogmat či odsouzení herezí, ale o smíření církve se světem a obrat ke všem lidem dobré vůle. Ve vztahu církve ke světu nastal historický zlom, koncil zásadně předefinoval církevní pohled na svět a Gaudium et spes je dokladem této změny kurzu.

Kým je církev a kým jsem já

Kým je církev pro tento svět? Zní to jako akademická otázka, dokud se nezeptám, kým jsem pro tento svět já? Je radost a naděje, smutek i úzkost lidí kolem mne i mojí radostí či úzkostí? Co znamená být církví (křesťanem) pro druhé: pro rodinu i spolufarníky, pro kolegy i sousedy, pro spoluhráče z fotbalu i kumpány z hospody? A kým jsem pro ty, kteří všelijak trpí? Kým je církev (a já) pro chudé, nemocné, osamělé, zoufalé, zatrpklé, hladovějící, pro uprchlíky před válkou, strádající, utlačované, diskriminované, …? Kým jsem pro jinověrce? Kým jsem já (církev) pro dnešní svět?

Je-li církev (a má víra) založena na Kristově radostné zvěsti, není jejím (a mým) úkolem dávat světu naději, že se tato radost týká i jeho?

Franta Reichel

Psáno pro farní časopis Kobylístek, vyšlo v září 2015.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *