Šťastný život člověka i lidské a křesťanské společnosti těsně souvisí s dobrým stavem manželského a rodinného společenství. (…) Důstojnost této instituce však není všude stejně zřejmá, protože ji zatemňuje mnohoženství, nákaza rozvodovosti, takzvaná volná láska a jiné deformace. (…) Koncil proto zamýšlí objasnit některé body církevní nauky, aby tak poučil a posílil křesťany a všechny lidi, kteří se snaží hájit a podporovat původní důstojnost a vynikající posvátnou hodnotu manželského stavu. (GS 47)
V našich úvahách se dostáváme ke druhé části konstituce Gaudium et spes věnované konkrétním oblastem života společnosti – manželství, kultuře, hospodářství, politice – jež jsou výsostnými tématy sociální nauky církve.
Ta se otevřela legendární encyklikou Rerum novarum Lva XIII. (1891), avšak její ucelená a souhrnná formulace je jedním z důsledků Druhého vatikánského koncilu: ne bez důvodu se Kompendium sociální nauky církve, považované za přímý plod koncilu, drží stejné struktury jako Gaudium et spes. Proto – po všeobecném úvodu – je první pojednávána rodina jakožto primární základ společnosti (GS 52).
Manželství a rodinu považuje Gaudium es spes – stejně jako kompendium – za první přirozené společenství, které se těší nezadatelným právům a které má vůči společnosti i státní moci prioritu: společnost i stát jsou pro rodinu, ne naopak. Manželství není jen list papíru či sociální konvence – sám Bůh je původcem manželství (GS 48), které je stvořeno k obrazu Božímu (GS 52), neboť Bůh nestvořil pouze člověka, muže a ženu; stvořil i jejich vzájemný vztah, manželství, které je obrazem vnitrobožských vztahů Trojice.
Nyní je patrné, proč jsme v úvodu věnovali tolik pozornosti antropologickým principům: správné chápání lidské osoby umožňuje zamýšlet se nad důstojností manželství, otázkami sexuality, početí, embryonálního vývoje či výchovy. Bez vhodné personalistické filosofie se jen těžko čelí destruktivním genderovým ideologiím či zmateným představám o manželství a rodině.
Vlastní text kapitoly Gaudium et spes o rodině a manželství není převratný, články 47 – 52 jsou spíše recyklací encykliky Pia XI. Casti connubii z r. 1930 a ukázkou nezralosti a bezradnosti, s níž koncilní otcové stáli před tématem manželství. Proto některé otázky manželství (např. ohledně prostředků regulace početí) koncil záměrně odložil, vědom si nedostatečného poznání a nutnosti hlubšího vhledu.
Konečný úsudek si vymínil Pavel VI. a o tři roky později jej publikoval v encyklice Humanae vitae. Ta od svého vydání nepřestává jitřit emoce, nechtěně přispěla k polarizaci církve a ovlivňuje myšlení katolických manželů i teologů do dnešních dnů. Na neideologizovanou integraci do morálního učení církve encyklika teprve čeká.
Sexem k vzájemnému posvěcení
Konstituce Gaudium et spes však připomíná tři zásadní pravdy – za prvé: manželství jako chtěné od Boha je dobré, stejně dobré jako duchovní povolání, neboť je cestou vzájemného posvěcování muže a ženy (GS 48).
Za druhé: sex stvořený Bohem je dobrý, neboť jako vrcholný projev manželského přijímání a odevzdávání se jeden druhému je cestou vzájemného posvěcování muže a ženy. To bylo pro leckteré puritány objevnou pravdou, neboť vzhledem k prudérní výchově a tabuizaci sexu – jež v některých katolických rodinách přežívá dodnes – vyrostli mnozí katolíci v mentalitě, která v manželství vidí jen uzákoněné smilstvo a pro každou soulož požaduje nějaký dodatečně ospravedlňující motiv. S tímto pojetím koncil, Bohu díky, skoncoval (GS 49).
Za třetí: koncil připomíná rovnost a stejnou důstojnost muže a ženy (GS 49), čímž alespoň částečně přispívá k překonání jednostranných pohledů sv. Pavla či sv. Augustina i mylných interpretací obou myslitelů: Pavlův názor – „Ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům“ (Ef 5,24), případně „Žena ve společenství ať mlčí“ (1 Kor 14,34) – představuje jeho dobově podmíněný pohled, nikoliv neomylnou pravdu vedoucí ke spáse; přesto houževnatě přetrvává v povědomí věřících.
Archaická cudnost, s jakou se v dokumentu píše o „úkonu manželském“, je až úsměvná a dnešní puberťáky pobaví obdobně, jako mě během dospívání obveselovala Mravouka katolická pro vyšší ústavy dívčí z r. 1901. Nicméně ačkoliv je styl kapitoly o manželství z dnešního pohledu poněkud patetizující – například o sexu se hovoří jako o „pěstování manželské lásky“, či „plnění úkolu plození“ (GS 50) – je z dokumentu patrná oceněníhodná snaha nemoralizovat, což v kontextu sexuální revoluce šedesátých let byl od koncilních otců heroický výkon.
Krize – módní slovo
Dnes je módní hovořit o krizi manželství, avšak evergreeny četných farností – úpěnlivé modlitby za duchovní povolání – dávají spíše tušit krizi duchovního stavu. Loňský synod o rodině ukázal, že spíše než manželství se v krizi nachází církevní nauka o manželství. Řada naléhavých problémů je za dnešního stavu teologie manželství prakticky neřešitelná.
Pokoncilní vývoj pojímal manželství povýtce optikou morálky či práva, což se často smrsklo na antikoncepci a rozvedené-znovu sezdané. Tak vzniklo to, čemu se přiléhavě, leč někdy posměšně říká katolická sexuální morálka. Jen nesměle zaznívají hlasy teologů, že církevní dokumenty by neměly zalézat pod manželskou peřinu, zatímco spiritualita manželství, biblická východiska či promyšlená pastorace manželů jsou dosud v plenkách.
Nebylo v silách koncilních otců podat adekvátní nauku o manželství a rodině. Podobně jako bylo 19. století s prvním vatikánským koncilem nedospělé pro zralou teologii církve a bylo nutno počkat celé jedno století, než přišla doba vhodná pro formulaci nauky o církvi – čím je o sobě a čím je pro svět – stejným způsobem bylo 20. století (a Druhý vatikánský koncil) nepřipravené pro artikulaci zralé a vyvážené církevní nauky o manželství a rodině.
Doufejme, že současné století tuto naléhavou potřebu uspokojí: kromě jiného je značným příslibem i rostoucí počet ženatých teologů a vdaných teoložek, kteří do teologie vnášejí jiné důrazy či pohledy a kladou odlišné otázky než teologové neženatí. Že mohou přinést klíčové podněty teologii manželství je přirozené. A co my ostatní? Zkusme šlágry modliteb za duchovní povolání doplnit o prosby za manželství a rodiny; zaslouží si to úplně stejně – a Gaudium et spes nás k tomu zavazuje.
Franta Reichel
Text vyšel v březnovém Kobylístku.
Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje). Další texty této série:
| Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes |
|
Znamení doby: Od ateismu ke zdivočelé religiozitě 50 let od Velké vatikánské revoluce |
