V lednovém Kobylístku si můžete přečíst zajímavý rozhovor s Evou Špačkovou,  projektovou manažerkou a PR pracovnicí Salesiánského střediska mládeže. Povídá v něm nejen o práci, ale také o své neobyčejné rodině.

Jak ses ocitla u salesiánů v Kobylisích a co tady děláš?

Od dětství se znám s Evženem Rakovským, mládí jsme trávili v jedné dědině, v Újezdě u Brna. Já jsem tam jezdila k babičce a dědečkovi a Evžen v Újezdě vyrůstal. Ve 43 letech jsem začala chodit do školy a dodělávala jsem si vyšší odborné vzdělání (Vyšší odborná škola informačních služeb a bakalář z Managementu knihoven). Kubíkovi, pátému dítěti, byly tehdy tři roky. Když jsem končila studium, byl u nás zrovna Evžen na návštěvě. Říkala jsem mu, že budu muset shánět nějaké zaměstnání, protože Kubík půjde do školy, ale že bych chtěla někam jen na půl úvazku. Evžen se zmínil, že se v Kobylisích zrovna hledá fundraiser na půl úvazku, takže se zeptá. „Jasně, beru!“ řekla jsem tehdy a vůbec jsem nevěděla, co znamená slovo fundraiser :-) Potom Evžen ještě volal, že by také na provincii potřebovali nějakou administrativu, tak zda bych to taky brala. „Jasně, beru všechno!“ Pozvali si mě na pohovor a já si mezitím na internetu zjistila, co znamená fundraiser, abych byla v obraze. Zjistila jsem, že náplň práce znám, ale do této chvíle jsem netušila, že se jí tak říká. Znala jsem spíš označení projektový manažer, to mi bylo bližší. V té době už jsem měla se sháněním peněz nějaké zkušenosti, neboť jsem psala pár projektů na nadace pro naše syny, kteří v té době studovali v USA, a i když obdrželi stipendia a letenky, životní náklady byly velmi drahé. Finance z nadací nám tenkrát velmi pomohly. Pohovor dopadl dobře, rozhodli se, že mě vezmou na zkoušku. Pár projektů se povedlo a za tři měsíce jsem se do té práce dokázala vpravit, takže jsem po zkušební době dostala definitivu. Vlastně můžu říct, že k Salesiánům sem do Kobylis jsem se dostala takovou náhodou.

Čím je ti salesiánské dílo sympatické?

Salesiánské dílo jsem poznala v jedenácti letech právě v Újezdě u Brna, když jsem začala jezdit na chaloupky, což tehdy bylo tajné. Ani jsem netušila, že to dělají salesiánští spolupracovníci. Můj bratranec se tam velmi angažoval a ani o něm jsem nevěděla, že je salesiánský spolupracovník. Až po revoluci jsem se to dozvěděla. Ten mě pozval na moji první chaloupku, což se mi velmi líbilo. Byla jsem takové dobrodružné dítě a jezdila jsem potom každý rok. Později jsem si založila svoji partu v Brně Králově Poli. V podstatě jsme i my se svým společenstvím vytvářeli salesiánské dílo, aniž jsme si to uvědomovali. Scházeli jsme se po bytech, vyučovali menší děti, jezdili s nimi na chaloupky jako vedoucí. Ještě později jsem se seznámila s manželem a ten zase od svých dvanácti let jezdil na chaloupky s Kájou Herbstem, nejdřív jako dítě, potom jako asistent. Byli jsme se salesiány velmi provázaní. A přestože já jsem jednu dobu byla spíš v kontaktu s kněžími redemptoristy, tak odkaz Dona Boska pro mě byl všudypřítomný. Je ho stále velice potřeba, starat se o děti. Jaké budeme mít děti, taková bude naše budoucnost.

Jak to s Tebou bude po spojení střediska a SKM?

Zůstanu na pozici fundraisera a už celý minulý rok jsem dělala projektového manažera i pro SKM. Projekty, které jsme sestavili, už podáváme pod jednou organizací, pod střediskem, protože se budou realizovat v roce 2015, kdy veškerou činnost SKM převezme středisko. Projekty jsou samozřejmě koncipovány tak, aby pokryly i tu činnost, kterou dosud vykonávalo SKM. Je to sice víc práce, ale stojí to za to, je fajn, že se spojujeme. Jsem z té myšlenky nadšená. Děti, o které se tady staráme, budou jakoby v jedné rodině, v jedné organizaci.

Je náročné shánět peníze na provoz střediska, jsou dárci štědří?

Hrozně těžké! Výsledek ovlivňuje mnoho věcí, třeba i volby. Nikdy nevíme dopředu, kolik dostaneme od státu peněz. S nadacemi je to také nahoru dolů. Někdy peníze dostaneme, jindy ne. V poslední době mám ale pocit, že se dostáváme hodně do povědomí široké veřejnosti, nadací i institucí a že od nich máme větší podporu. Benefice k nám přivedou hodně lidí, kteří mají možnost vidět, co tady pro děti děláme. I když finance, které dostáváme, nejsou nijak obrovské, tak ale stále jsou. Víme, na které instituce se každý rok můžeme spolehnout. Individuální dárcovství nemáme tak úplně podchycené, protože na něj zatím není dostatek času. Jsou ale lidé, kteří sem přišli na benefici, naše práce se jim velmi líbila a sami se nabídli, že by chtěli pomoci. Buď jako dobrovolníci, nebo přispívají finančně. To mi hodně pomáhá dobíjet baterky. Když se stane, že nějaké projekty nevyjdou, že někde peníze nedostaneme, tak lidé, kteří sami přijdou a nabídnou pomoc, mi velmi pomáhají a mám z toho velkou radost. Benefice mě vůbec staví na nohy, lidi mi píšou krásné maily, mám pocit, že jsme taková „benefiční“ rodina. Jsou lidé, kteří sem chodí na každou benefici. V tom je velké dárcovství, protože ti lidé si kupují lístky a všechny peníze, které se tady na beneficích vyberou, jdou na činnost, na materiál, na energie, na provoz. Bez toho by to nefungovalo. Ono to zázemí a provozní náklady jsou velmi důležité. Veřejná sbírka je nastavená tak, aby mohla právě i tyto skryté náklady pokrýt. Jsem opravdu velice vděčná všem, kteří na benefice chodí a tímto způsobem nás podporují. Také mají moji velkou vděčnost muzikanti, kteří tady hrají. Benefice jsem sama pro sebe nastavila tak, že pokud chce za vystoupení někdo peníze, tak s ním dál nespolupracuji. Přijde mi, že to krásné, co v beneficích je, by se tak vytratilo. Takhle mohou účinkující i diváci udělat dobrý skutek. Je to celé provázané, a proto je tam tak povznášející ovzduší a krásná atmosféra. Protože všichni něco dáváme. Velkou radost mám také z dobrovolníků, kterých v začátcích benefice bylo 5 a dnes jich mám 30! Chodí tam všichni rádi, berou s sebou kamarády, kamarádky a sami se ptají, kdy bude další benefice. Je to pro ně čtyři až pět hodin času, který tam tráví, a jsou tam spokojeni a to mě dává další energii do práce. Všichni něco dáváme, všichni se spojujeme na dobré věci, která je krásná. Prostě pomáhat. Tím já žiju :-)

Jak se zrodila myšlenka benefice a kolikátým rokem již běží?

Když jsem sem nastoupila, hodně jsem přemýšlela, jak oslovit individuální dárce. Pro rodiče, jejichž děti k nám chodí, je těžké nám něco přispět, když sami kolikrát moc nemají. Někdy ti rodiče ani nevědí, že sem jejich děti přijdou. Je to opravdu hodně těžké a zjistila jsem, že tudy cesta nevede. Ve farnosti máme úžasné dárce, kteří nás podporují, ale abychom veškerou naši činnost zabezpečili, je potřeba mnohem více dárců. Náš rozpočet se pohybuje v mnoha milionech a těch dětí, co střediskem projde, je až 1 200 za rok. Pořád jsem přemýšlela, jak oslovit veřejnost. Benefice byly jednou z možností, jak sem veřejnost přivést. Jak ji seznámit s tím, co vše pro děti, mládež a rodiny děláme. Začala jsem tedy velkou reklamou a musím říct, že jsem se všude setkávala a setkávám s úžasnými lidmi. Osmička mi ochotně vytiskla články o beneficích. Dnes už zde ani inzerovat moc nemusím, protože benefice jsou hned vyprodané. Nebo jsem v začátcích věšela plakátky na Úřad MČ Praha 8, v kostelích, všechno možné jsem dělala. Ze začátku bylo těžké prorazit. Benefice dělám pět a půl roku a v roce 2014 nastal průlom. Koncem roku 2013 se stalo poprvé, že přišlo asi padesát až sedmdesát lidí navíc, které jsme museli poslat domů, protože se nám do divadla nevešli a my museli dodržet bezpečnostní předpisy. Zde nastal zřejmě ten zlom. Lidé si to řekli mezi sebou a další benefice byla během týdne vyprodaná a další znovu. Dnes už máme běžně benefice vyprodané. Tím se vlastně dostáváme do povědomí širší veřejnosti, přicházejí další dárci. Takhle je to hezké a já to tak chci udržet, co to půjde. Tu myšlenku, aby muzikanti hráli zdarma a dárci věděli, že všechny jejich peníze jdou opravdu na činnost s dětmi, na Oratoř, Vrtuli, Stěnu, na kroužky, Centrum pro rodinu. Jsme opravdu vděční za každý dar. Přijdou lidé, kteří dají třeba 200 Kč a já jim děkuji úplně stejně jako těm, kteří dají třeba deset tisíc. Každý dar je pro nás DAREM.

 Lidi jistě táhnou i jména těch, kteří tu vystupují. Jak se ti toto daří, když pominu tvoji rodinu?

Je pravda, že jsem začala rodinou, protože rodina je ta první, která je ochotná hrát zadarmo. Dál už to samozřejmě bylo těžší, protože najít někoho, kdo bude ochoten hrát zadarmo, není snadné. Zřejmě je ale zlákala naše myšlenka, protože my opravdu nejsme schopni jim zaplatit obrovské honoráře. To bychom benefice nemuseli vůbec dělat, protože by nám ze vstupného nezbylo na činnost už vůbec nic. Manžel zkoušel oslovovat muzikanty ve filharmonii, myslel, že přijde tak pět muzikantů. Ale teď v prosinci, když byla benefice s Václavem Hudečkem, tak najednou přišlo muzikantů dvanáct! Byli jsme z toho velmi překvapeni, kolik hodných lidí je nastaveno na to pomáhat. Klavíristovi jsem například volala den předem, že potřebujeme cembalo, ale že by to bylo zadarmo, a přestože je hodně vytížený, hned účast přislíbil. To mi přijde naprosto fantastické, že se najde tolik lidí ochotných se pro naši myšlenku nadchnout a pomoci jí. Měli jsme tady úžasný Jazz Band České filharmonie, pana Hudečka a teď jsem zkoušela napsat Lukáši Vondráčkovi. Je to fenomenální klavírista, který žije v Americe a okamžitě odpověděl, že samozřejmě zahraje. Bude tady hrát v lednu 2016. Taky jsem jen tak zkusila napsat Štěpánu Rakovi, našemu nejznámějšímu kytaristovi, který procestoval celý svět, a bude tady hrát v dubnu 2016. A všichni bez nároku na honorář! Tak to mě naplňuje. Radost z ochoty druhých pomáhat. A i když je práce fundraisera těžká a náročná, když několik projektů občas nevyjde a člověk má pocit marné práce, tak právě benefice mi pomáhají se vyrovnat s neúspěchem. Úspěchy s neúspěchy se střídají, ale poslední dobou mám pocit, že převažují úspěchy.

Tvoje rodina. Představ ji, a jak se to přihodí, že je v jedné rodině takových muzikantů?

Já jsem v podstatě taky z muzikantské rodiny. U nás se pořád zpívalo a nedovedu si to představit jinak. Můj tatínek hrál na flétnu a krásně zpíval, říkali jsme, že má sametový hlas. Dokonce flétnu i studoval na konzervatoři v Brně, ale pak vystudoval strojařinu, byl inženýr a dělal něco úplně jiného. Nicméně on k hudbě tak tíhnul, že ve čtrnácti letech jsem k svátku, namísto čokolády, kterou mám ráda, dostala Novosvětskou od Dvořáka … Já jsem to obrečela, protože v těch čtrnácti jsem tomu moc nerozuměla. Denně jsme s tatínkem zpívali tři hodiny. Tatínek s námi byl hodně doma a věnoval se nám. Vyrostli jsme v hudbě. Později jsem trochu hrála na kytaru, dělala jsem v ZUŠ koncertní kytaru a bylo automatické, že když jsme měli společenství, tak jsem tam hrála. Pak jsem poznala manžela, který hraje na cello, ten se hned přidal a už jsme měli takovou malou skupinu. Hráli jsme na všech křtinách a na každé svatbě, já jsem zpívala. Když se nám narodily děti, bylo to taky naprosto samozřejmé. Bydleli jsme v Brně, tam se narodily první tři děti a manžel hrál v kvartetu. Kvarteto nemělo kde zkoušet a my bydleli kousek od konzervatoře, takže kvarteto zkoušelo u nás doma. Vždycky přišli na čtyři až pět hodin, zabrali si jeden pokoj a děti mezi nimi lítaly a vřískaly, a dívaly se, jak muzikanti hrají. Péťa byl nejmladší a musel jít dřív spát, takže jsem kvarteto přesunula do jiného pokoje, aby mohl usnout. A pak další děcka zase v jiné místnosti, tak jsem zase kvarteto stěhovala. Prostě naše děti v hudbě vyrůstaly, tak jak dostávaly denně chleba, dostávaly i porci hudby. Měly rády, když jsem jim zpívala lidové písničky. Já už byla celá ochraptělá, s kytarou jsem přezpívala celý zpěvník a jim to pořád nestačilo. Nahrála jsem se na magneťák a pouštěla jsem jim to pořád dokola. Pepík se od dvou let projevoval velice nadaně. Zpíval naprosto čistě a opravoval svou starší sestru Helenku a drncal při tom na klavír. Našel si staré housle, chodil s nimi, přejížděl smyčcem po strunách a zpíval k tomu písničky. Když jsme se přestěhovali do Prahy, děti měly začít chodit na nástroje do hudebky, na nauku chodily už v Brně. Oni je ale nechtěli přijmout, že jsou hodně malí. Pan ředitel mi řekl, že by si ještě měly hrát na písku. Trval znovu na nauce, což už je nebavilo, protože pořád chodily jen do nauky a stále neměly ten nástroj. Smilovala se nad nimi jedna paní učitelka a Helenka s Pepíkem začali chodit na klavír a Péťa se batolil pod klavírem. Nechtěli jsme ale děti hudbou dusit, a když jsme viděli, že Helenka je sice šikovná, ale bojí se vystupovat, tak jsme ji nenutili. Žádné z našich dětí jsme do hudby nenutili. Na druhé straně jsme ale chtěli, když se pro něco rozhodly, aby to dělaly pořádně. Kdyby se staraly o hady, také by to musely dělat pořádně. Pepa se rozhodl pro housle, a protože je dělal pořádně, tak začal jezdit na soutěže a vyhrávat je a dotáhl to až tam, kam to dotáhl (koncertní mistr v České filharmonii, sólista předních světových orchestrů – pozn. autora). V soutěži královny Alžběty je historicky prvním českým houslistou, který se dostal do finále, mezi dvanáct nejlepších z celého světa. Prostě to dělal od začátku pořádně. Taky jsou samozřejmě důležití kantoři, na které dítě narazí. Mohou být děti géniové, ale když narazí na špatné kantory, tak to nikam nevede. Péťa dělal všechno o Pepík a začal hrát na cello. Pak ale zjistil, že cvičit na nástroj zřejmě nebude tak snadné a rozhodl se na dva roky raději úplně přestat. Manžel ho udržoval, vždycky si s ním trochu zahrál, ale když manžel odjel na měsíc pryč, protože Česká filharmonie je pořád ve světě, tak to synáček vyřešil po svém. Rozladil cello, protože věděl, že já ty kolíky nenatáhnu, nebo zničil smyčec. Než tatínek dojel na letiště, bylo cello rozladěné a smyčec měl zničenou žabku a vytrhané žíně. Pak se měsíc nehrálo. Měl to dobře vymyšlené. Když jsem přihlašovala čtvrtou Janičku do hudebky, Péťova první paní učitelka se na Péťu ptala, zda ještě hraje. Tak jsem řekla, jak Péťa hraje nehraje a paní učitelka, že to je věčná škoda, ať Péťu přivedu, že by si mohl zahrát na koncertě. Tak já doma Péťovi říkám, zda by zase nechtěl začít hrát na cello a on se tak zamyslel, bylo mu dvanáct roků, a ptá se: „Mami, a co za to?“. Aha, pragmatické dítě, řekla jsem si a přemýšlela, co mu tak slíbit: „Když hodně hezky zahraješ na koncertě, dám ti padesát korun!“. On se zase zamyslel a povídá: „Hm, tak to beru!“. A jeho osud byl zpečetěn. Opět tedy začal chodit do hudebky a v osmé třídě se rozhodl, že chce chodit na konzervatoř, ve stopách svého staršího bratra. To se ale paní učitelka v hudebce zděsila, že nic neumí, což byla pravda. Péťa si ale vyhlédl profesora na konzervatoři, ke kterému chtěl chodit, a že chce, aby ho připravil na zkoušky na konzervatoř. Manžel řekl, že on tam nepůjde, asi se za něho styděl, co v té době uměl, takže jsem musela jít já. Pan profesor byl úžasný, poslechl si ho, slyšel, že nic moc neumí, ale povídá: „Já vám ho vezmu, paní Špačková, vždyť já taky hrál akorát tak Skákal pes přes oves, když jsem se hlásil na konzervatoř, to nějak uděláme …“. A skutečně se mu tak věnoval, i paní učitelka v hudebce, že Péťa byl ve zkouškách na konzervatoř nejlepší. Byl tedy přijat bez problémů a hned potom taky začal vyhrávat soutěže a sám si vyřídil studium v Americe. Dostal se na prestižní New England Conservatory, tam vystudoval bakaláře, ale z finančních důvodů tam nemohl dál pokračovat. Magisterské studium si dodělává teď v Praze. Janička hraje na příčnou flétnu a měla dilema, zda se bude věnovat medicíně nebo hudbě. Radili jsme se i s její učitelkou a ta jí řekla: „Já si myslím, že bude lepší, když budeš dobrá doktorka, která bude umět hrát na flétnu, než kdybys byla flétnistka, která by se snažila léčit.“. Janička tedy zkusila medicínu a dostala se. Na flétnu hraje pořád, k paní učitelce stále chodí, a když je potřeba, tak hraje na našich benefičních koncertech. Flétnu rozhodně nepověsila na hřebík, dovedla skloubit oboje. A nejmladší Kuba, to je případ! Ten, protože dobře věděl, co hra na nástroj obnáší, že se musí denně cvičit, což mu jeho vrozená lenost nedovoluje, tak nám v šesti letech oznámil, že ON se ROZHODNĚ hudbou živit NEBUDE! Aby nám to bylo jasné, a nic jsme po něm nechtěli. Přesto začal chodit na housle, jen tak, aby se trochu něco naučil. Nemusel cvičit tak moc, jako starší děti. K tomu začal chodit na klavír a před rokem a půl se dostal k úžasné paní učitelce, která je neuvěřitelná, protože z každého vydoluje úplně všechno, co v něm je. Zúčastnil se soutěže ve čtyřručce se čtrnáctiletou slečnou, jemu je dvanáct, a vyhráli mezinárodní soutěž v Karlových Varech. U Kuby tedy nevíme. Dělá gymnázium, aby se mohl jednou rozhodnout a nemohl říct, že jsme ho do hudby nutili. Všechny děti se rozhodly samy. Nejstarší Helenka šla úplně jiným směrem, nemínila se nikdy hudbě věnovat. Naučila se hrát na klavír, má k hudbě vztah, ale vybrala si zcela jiné povolání. Je vdaná a stará se o malou Aničku. Její nejoblíbenější hračkou jsou varhánky.

Tvoje rodina je pro tebe námětem pro literární tvorbu. V prosinci 2013 jsi vydala první díl vzpomínek s názvem Špačci ve fraku a v lednu 2015 chystáš díl druhý. Kde matka pěti dětí bere čas na psaní?

Já píšu od nepaměti deník. V sedmi jsem začala psát pohádky, ale moc jsem toho nenapsala a v devíti jsem začala psát deník. Nikdy jsem u toho ale dlouho nevydržela, napsala jsem pár stránek a konec. Jen takové postřehy, co kdo dělal ve škole, a pak jsem zase dlouho nepsala. Až když jsem měla starší děti ve věku dva, tři a čtyři roky, tak jsem začala psát trvaleji. Už jsem nemusela vstávat desetkrát za noc k dětem, a tak jsem se budila ráno v pět nebo šest hodin, ještě než děti vstaly, a psala jsem. Nezaznamenávala jsem, co se stalo každý den, ale zapisovala jsem si věci, které pro mě byly zajímavé, něco, co mě oslovilo, něco, čemu jsem se zasmála. Vše jsem zapisovala jako příběh. Do této chvíle mám asi deset dílů deníků a z toho jsem začala čerpat náměty. Původně jsem vůbec neměla v úmyslu deníky zveřejňovat. Pak se ale stala taková věc. Česká filharmonie pořádá pro děti edukativní koncerty, na kterých vystupují různé komorní soubory členů ČF, a jedno takové hudební seskupení tvoří i můj manžel a syn, dva Špačci Josefové. Hrají duo a dětem vyprávějí o nástrojích a různé věci kolem hudby. Moderuje to paní z Českého rozhlasu, která jednou nemohla přijet. Já jsem jim k těm koncertům dělala prezentaci, a tak mi naši kluci řekli, zda bych to nemohla od- moderovat já. Nikdy předtím jsem nemoderovala a měla jsem z toho strašné nervy. Vytáhla jsem svoje deníky, opsala si z nich pár veselých historek a říkala si, že v nejhorším těm dětem něco přečtu. Přečetla jsem asi dvě historky, které se líbily, a děti se u nich smály. Cestou domů jsem si v tramvaji řekla, že bych si pár takových příběhů mohla sepsat do malé knížečky, kdybych šla ještě někdy moderovat, abych je měla po ruce. Napadl mě hned i název Špačci ve fraku, přijela jsem domů a začala jsem se přehrabovat ve svých denících. Zjistila jsem ale, že vůbec nevím, kde a jak začít, protože náš život je jedna velká hudební historka. Rozhodla jsem se tedy, že začnu od začátku. I kvůli našim dětem. Aby se i ony dozvěděly, jak byl manžel perzekvován za totality, tak aby i ony znaly ten jeho příběh, jak to bylo těžké, než se dostal do České Filharmonie. Trvalo mi rok, než jsem dala dohromady první díl, protože na to skutečně nemám čas. Zdaleka tam nepíšu všechno, co v těch denících je. Píšu v noci, protože jiná možnost prostě není. Stejně tak mi dlouho trval druhý díl, který už je v nakladatelství, je po korektuře, čeká na formátování a v lednu by měl spatřit světlo světa na benefici „Špačkův rodinný koncert“, který bude uvádět moderátor České televize Pavel Anděl.

Kolik dílů plánuješ?

Chtěla bych sepsat asi pět dílů, z těch deseti dílů deníků. Nicméně jsem netušila, že to bude tak náročné. Ještě nevím, jak moc budu škrtat. Čím byly děti starší, tím méně jsem psala, protože bylo potřeba s nimi běhat po hudebkách a do toho se narodila čtvrtá Janička. Možná jich tedy nakonec nebude ani pět.

Máš vyjma psaní ještě nějaké jiné koníčky?

Já už nemám vůbec na nic jiného čas! Baví mě to psaní a potom mě baví moje práce, benefice, organizování, práce s dobrovolníky. A moc mě to baví u salesiánů, tady jsem spokojená.

Autorka rozhovoru Olga Lisáková.

Rozhovor k dispozici také v Kobylístku z ledna 2015.

Eva Špačková, rozená Haluzová, se narodila 29. 12. 1963 v Brně, kde vystudovala gymnázium a poté pracovala jako samostatná účetní. V roce 1984 se provdala za Josefa Špačka. Postupně se jim narodilo pět dětí, se kterými byla v domácnosti. V září 2005 začala studovat Vyšší odbornou školu informačních služeb v Praze a doplnila si vzdělání bakalářským studiem managementu knihoven, kde získala titul BBus. Od roku 2009 pracuje jako projektová manažerka, fundraiserka a PR pracovnice v Salesiánském středisku mládeže v Praze – Kobylisích.