Jak jsme psali již na podzim loňského roku, naše farnost se zapojila do pomoci uprchlíkům. V listopadu jsme pomáhali rodině kameramana ukrajinské televize. Podařilo se najít ubytování, pomoct rodině s nastěhováním, se základním vybavením domácnosti a oběma dětem zajistit školku a školu. Rodina na Praze 8 stále bydlí a daří se jí dobře.
Aktuálně se naši farníci zapojili do pomoci iráckým křesťanským rodinám, které prostřednictvím programu Nadačního Fondu Generace 21 přicestovaly koncem března do Prahy. Jedná se o spolupráci při aplikaci integračního programu.
V tuto chvíli jde hlavně o pomoc sociálních pracovníků a dobrovolníků v rámci 24 hodinové služby v ubytovacím zařízení na Praze 4. Na velikonoční pondělí přijaly pozvání na oběd do rodin našich farníků dva irácké manželské páry. Jak vypadá práce dobrovolníka se dočtete níže v příspěvku dobrovolnice.
V pomoci iráckým rodinám chceme v rámci možností pokračovat i přes situaci, která nastala v Jihlavě, kde se skupina uprchlíků rozhodla svůj pobyt na území ČR ukončit. Věříme, že i přes různá úskalí a vznikající komplikace, je pomoc lidem ohroženým na životech důležitá.
Pokud se chcete o programu Nadačního Fondu Generace 21 dozvědět více, navštivte internetové stránky nadace: http://www.gen21.cz
Pokud se chcete zapojit do farní pomoci uprchlíkům, kontaktujte: Lucii Ortiz (lubu78@hotmail.com), Annu Fantovou (annelaurefantova@gmail.com), Petra Nováka (ptr.novak@seznam.cz).
Svědectví dobrovolnice
Svůj příspěvek píšu den poté, co médii prošly zprávy o Iráčanech opouštějících program Generace 21, Jihlavu, Brno a potažmo Českou republiku. Program přesidlování křesťanských běženců byl MV pozastaven a nad vším se vznáší mnoho otazníků.
Se skupinou Iráčanů, kteří přicestovali do naší země krátce před Velikonoci a jsou ubytovaní v Praze, jsem měla možnost setkat se tento čtvrtek jako dobrovolník Armády spásy. Ta pro ně organizuje pomoc sociálních pracovníků i dobrovolníků, kteří jsou jim na hotelu v Braníku k dispozici 24 hodin denně. Jejich úloha je různá – povídání, psychická podpora, pomoc s výukou jazyka, doprovod k lékaři… Já jsem hrála Člověče, nezlob se.
Na hotel jsem podle předchozí domluvy dorazila na poledne, do společenské místnosti, která slouží i jako jídelna. Krátce po mě se tu objevili i iráčtí hosté, kteří za sebou měli dopolední výuku češtiny. Vypadali unaveně, ale vzali s úsměvem na vědomí moji přítomnost a zdravili mě přátelským „ahoj!“. Ženy se daly do vaření, skupinka mužů vyrazila na nákup, někdo zapnul pračku, děti si chtěly hrát. Tak došlo k tomu, že jsem se zapojila i já.
Irácká varianta „Člověče“ má trochu jiná pravidla – např. je potřeba dostat figurky nejen do domečku, ale podle určitého klíče i mimo hrací plochu. Teprve pak získá člověk právo na trojí hod, pokud potřebuje šestku, aby si mohl znovu nasadit. Prohrála jsem.
Dostala jsem oběd (moc dobrou zeleninovou omáčku s rýží), viděla v akci sociální pracovnici, potkala dvě tři další dobrovolnice, a měla ze všech dobrý pocit. Z Iráčanů, kteří byli milí, vstřícní, v rámci možností velmi samostatní. Bylo vidět, že se na hotelu úspěšně zaběhl pravidelný režim – skupinka společně vaří, společně sdílí jídlo, společně se modlí, společně uklízí…. i přesto, že jde o různé rodiny, předtím se neznali a patří k různým denominacím. Měla jsem dobrý pocit i ze zajištěné pomoci – střídání služeb probíhalo přesně podle plánu, lidé, se kterými jsem se viděla, působili zaujatě, mile, profesionálně. Iráčané mají poměrně nabitý program, hned po polední pauze na oběd se zase začali scházet ve společenské místnosti s učebnicemi a sešity k studiu českého jazyka.
Zároveň jsem zaznamenala problémy, kterých každý den přinese dost, ale které jsou průběžně řešeny – třeba paní s cukrovkou, pro kterou je třeba zajistit odpovídající lékařskou péči. Zatím se všechno řešit daří. Jak to bude dál, to se uvidí.
Vlastně jsem se hned při své první dobrovolnické akci dopustila jedné velké chyby – když jsme totiž hráli to Člověče, netrvala jsem na tom, aby to bylo podle českých pravidel. Jak tak pročítám zprávy z tisku a vyjádření různých politických reprezentantů naší země, tak to bylo špatně, protože v České republice se přece musíme držet českých pravidel, že? Ale nějak jsem si myslela, že to není úplně podstatné. Že při „Člověče, nezlob se“ jde spíš o to, co je podstatné napříč kulturami – totiž o radost ze hry (a nadšení při vyhazování soupeřových figurek). Snad jsem tím integraci našich hostů neohrozila nijak fatálně.
Nevím, jak to s těmi z Braníku dopadne. Moc jim fandím. Stojíme na začátku doufejme dlouhé cesty a naději ještě máme. Víru a lásku budeme hrozně moc potřebovat.
Magdalena Brychcínová
