Nekonečná důstojnost lidské osoby

Víra osvěcuje všecko novým světlem a zjevuje Boží úmysl týkající se celkového povolání člověka. Co soudí církev o člověku? Jaký je poslední smysl lidské činnosti na tomto světě? (GS 11)

Uplynulý pastorační rok jsme se zamýšleli nad církví, před tím jsme uvažovali, kým je darující se Bůh. Nyní nám Gaudium et spes přináší zamyšlení nad člověkem, které je prvním příspěvkem církve do onoho dialogu se světem, o němž jsme se zmínili minule. Pojetí člověka bylo, je a bude klíčové – z jaké představy člověka vycházíme, tak s ním zacházíme. Vidíme to na totalitních režimech – deformované pojetí člověka a jeho určujících prvků (svoboda, svědomí, důstojnost, nesmrtelnost) vede k  deformaci celé společnosti.

Proč by církev měla co říkat o člověku? Nevěnuje se mu snad řada humanitních oborů? Jistě, každý ze svého hlediska. K těmto dílčím přístupům má čím přispět i teologie jakožto nauka o zjevujícím se Bohu, který člověka stvořil, člověku se nechává poznat, pozvedá jej z jeho nedostatečnosti, osvobozuje od hříchu, aby nakonec mohl v Bohu svůj život završit. Právě Kristovým učedníkům bylo zjeveno, odkud člověk pochází a kam směřuje. Tato východiska slouží v dialogu teologie s  antropologií, psychologií, sociologií, bioetikou i nejrůznějšími ideologiemi. Chce-li církev zůstat věrna svému poslání ve světě, musí hlásat pravdu nejen o Bohu, ale i o člověku.

Vznikl člověk evolucí, nebo stvořením? Je nesmrtelná pouze duše, nebo věříme ve vzkříšení těla? Vysloužíme si spásu vlastním úsilím a zbožností, nebo ji dostáváme jako dar? Je člověk osobou od početí, nebo od narození? Je bolest a utrpení trestem za hřích, nebo má nějaký smysl? Je morálka společenskou konvencí, nebo pochází shůry? Co je smyslem lidské existence?

„Jedině Bůh, který člověka stvořil k svému obrazu a vykoupil ho z hříchu, dává na tyto otázky vyčerpávající odpověď, a to zjevením, které přišlo v Kristu, jeho Synu, jenž se stal člověkem“ (GS 41).

Člověk Božím obrazem

Základním východiskem křesťanské antropologie je koncept člověka jako Božího obrazu. To je nejradikálnější pravda o člověku, kterou kdy svět slyšel: Bůh člověka stvořil, aby byl jeho obrazem, aby se mu podobal, aby na něm spočinul odraz Boží vznešenosti a důstojnosti. Nic lepšího nemohlo člověka potkat! Perikopu o stvoření člověka k obrazu Božímu známe – pravidelně ji slýcháme na Bílou sobotu. Co ale o člověku vlastně zjevuje?

Především skutečnost, že člověk je osobou, jedinečnou rozumovou bytostí, neopakovatelnou individualitou, s vědomím a vůlí, schopnou sebeurčení, jednajícím subjektem. Tato z nitra osoby vycházející iniciativa se nazývá svoboda, nevšední znamení Božího obrazu v člověku (GS 17). Právě proto, že je svobodná, má osoba etickou hodnotu: může jednat dobro-volně, z dobré vůle, směřovat k nejvyššímu Dobru. Svoboda neznamená možnost volby, absenci vnějších limitů, ale zmocnění k dobru. Zmatená představa svobody jako supermarketů plných zboží, otevřených hranic a možností beztrestně nadávat, je jedním z ďáblových majstrštyků.

Svoboda činí člověka odpovědným: Bůh ho proto vybavil vnitřním kompasem, vepsal mu do srdce zákon, který je nejtajnějším středem a svatyní člověka – svědomí. V poslušnosti svědomí spočívá lidská velikost a ani mylné svědomí neztrácí svou důstojnost a zůstává měřítkem mravnosti (GS 16).

Tato mravní dimenze – schopnost volit dobro – dává člověku absolutní hodnotu, důstojnost. Věci a zvířata mají pouze relativní hodnotu, tedy cenu, tržní veličinu: lze je nahradit, vyčíslit, vyhandlovat, využít. Člověk není zvěcnitelný, má vnitřní důstojnost, která mu nebyla udělena společností, ale vyplývá ze statusu osoby jako obrazu Božího. Proto náleží každému člověku – lhostejno zda sedí na trůnu, v base či na nočníku, zda je princem či chuďasem, katolíkem či ateistou, géniem či dementem, světcem či zločincem, embryem či dospělým, kosmonautem či neandrtálcem – každý je obrazem Boha a těší se stejné důstojnosti, kvůli níž je lidská osoba posvátná a nedotknutelná. Každý pokus zbavovat jednotlivce či skupiny důstojnosti je zločinem proti lidskosti a oprávněně vyvolává odpor. Hájení lidské důstojnosti patří mezi základní poslání církve ve světě. Proto koncil věnoval důstojnosti lidské osoby celou první kapitolu Gaudium et spes. Ze stejného důvodu již neoslovujeme kněze Důstojnosti a Velebný pane (zatímco biskupové se dosud s Excelencemi a Eminencemi nestihli rozloučit).

Člověk je bytostně vztahový

Bůh však není absolutní samotou, samojedinou nejvyšší bytostí. Bůh je společenstvím milujících osob a být obrazem Trojjediného znamená být ve vztahu. Jako Bůh nemůže být jednoosobový, ani člověk není osobou sám o sobě, ale existuje ve dvou komplementárních vydáních, jako muž a žena, jejichž vztah je životodárný: má moc dávat život. Božím obrazem se tak stává i dynamismus pohlavní podvojnosti člověka: jako v Trojici jsou osoby sobě navzájem Dárcem, Obdarovaným a Darem, i žena s mužem jsou neustálým vzájemným „odevzdávám se ti a přijímám tě“.

Člověk nachází svůj smysl v přijímání a dávání lásky; smět milovat je dar, který dává životu smysl. Osoba se uskutečňuje tím, že miluje: člověk potřebuje bližního, aby naplnil obraz Boží. Člověk je tím více sebou, tím více osobou, čím více je ve vztahu láskyplného sebedarování po vzoru Trojice Boží. Bytí osobou znamená být zaměřen k osobnímu bytí druhého, k absolutnímu osobnímu bytí Boha. Právě tento personální vztah k Bohu je klíčem k nesmrtelnosti duše: „Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastní nepomíjivosti“, čteme v knize Moudrosti. Spása je konečné a dokonalé spodobení člověka s Kristem, který je dokonalým obrazem Boha.

Pokud kterýkoliv z uvedených aspektů lidské osoby pomineme, deformujeme tím člověka, z Božího obrazu se stává karikatura a otevírá prostor pro nepravdivé nauky a zhoubné ideologie. Bez konceptu obrazu Božího není pravda o člověku úplná. Konstituce nám to v článku 41 důrazně připomíná: „Žádným lidským zákonem se nemůže tak dobře zabezpečit osobní důstojnost a svoboda člověka jako Kristovým evangeliem, svěřeným církvi. Evangelium totiž zvěstuje a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví, které koneckonců pochází z hříchu, má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné rozhodování.“

Franta Reichel

Převzato z listopadového Kobylístku.

Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje).

Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes

Od proklínání k dialogu

Do nového roku s Radostí a nadějí

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.