Historie
Sv. Terezie z Lisieux
Patronka našeho kostela a farnosti
Sv. Terezie z Lisieux (vlastním jménem Terezie Martinová) se narodila 2. ledna 1873 jako deváté dítě Louise a Zelie Martinových ve městě Alençon ve Francii. Měla čtyři sestry: Marii (* 1860), Pavlínu (* 1861), Leonii (* 1863) a Célinu (* 1869), další čtyři sourozenci (sestry Helena a Melanie a dva bratři, oba pojmenovaní Josef) zemřeli v dětském věku ještě před Tereziiným narozením. Ve čtyřech letech jí zemřela matka a Terezka vyrůstala pouze s otcem a sestrami.
Od roku 1881 navštěvovala školu benediktinek v Lisieux. Když jí bylo devět let, roku 1882, vstoupila její sestra Pavlína, kterou Terezie považovala za svou druhou matku, do kláštera karmelitek v Lisieux a přijala řeholní jméno s. Anežka od Ježíše. Pavlínu posléze (roku 1886) následovala i nejstarší ze sester Martinových, Marie. Terezie již od dětství cítila povolání k zasvěcenému životu a toužila se, stejně jako její sestry, stát karmelitkou. V patnácti letech byla Terezie Martinová zcela výjimečným způsobem přijata do řádu karmelitek. Musel o tom vědět i tehdejší papež Lev XIII. a Terezie musela mít povolení diecézního biskupa.
Přijala řeholní jméno Sestra Terezie od Dítěte Ježíše a soustředila se na tichý, řeholní život plný modliteb. Byla obdařena nezvyklým darem důvěrného přátelství s Bohem a i v době, kdy nesmírně trpěla, zůstala věrná odkazu lásky a milosrdenství. Po dlouhotrvající nemoci zemřela 30. září 1897 ve věku 24 let. Její poslední slova byla: „Můj Bože, miluji tě!“
Svět se dověděl o láskyplné cestě této dívky prostřednictvím její autobiografie „Dějiny duše“. Popsala svůj život jako „cestičku duchovního dětství“. Celým životem ji provázela nesmírná důvěra v Boží lásku, nejlépe to vyjadřují její slova: „Na čem skutečně v životě záleží, nejsou velká slova, ale velká láska“.
17. května 1925 byla kanonizována papežem Piem XI. Kdyby v té době žila, bylo by jí pouze 52 let. V roce 1927 ji pak papež prohlásil patronkou misií a od roku 1944 jí k tomu přibyl titul a úkol patronky Francie. Papež Jan Pavel II. ji v roce 1997 prohlásil stejně jako Kateřinu Sienskou (14. století) a Terezii z Ávily (16. století) za učitelku církve.
Kostel v Kobylisích je prvním (a zatím jediným) farním kostelem v České republice, který nese její patrocinium.
Citace o sv. Terezii z knihy Svatí na každý den
Jestliže však vnímáme povolání světice jako přímluvkyně u Boha, je nemožné uzavřít její životopis chvílí odchodu na věčnost. Slíbila, že po svém narození pro nebe sešle na zem „déšť růží“, stane se přímluvkyní všech maličkých u Božího trůnu: „Jestliže dobrý Bůh vyslyší mé touhy, až do skonání světa bude moje nebe probíhat na zemi. Ano, chci trávit své nebe konáním dobra na zemi“.Existují nesčetná svědectví o tom, jak svatá Terezie žije svou solidaritu s námi z nebe. Podle slov papeže Jan Pavla II. mohlo mnoho věřících zakusit sílu její přímluvy a mnozí v kněžské službě či v zasvěceném životě, zvláště mnozí misionáři, připisují milost povolání její přímluvě a příkladu.
Všechno je milost
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše: “Být malý znamená vůbec nepozbývat odvahu kvůli svým chybám, protože děti často upadnou, ale jsou příliš malé, než aby si ublížily.“ (6. 8. 1897)
Modlitba
Milosrdný Bože, sváté Terezii jsi ukázal, že musí zůstat maličká, menšit se stále víc a víc, abys ty mohl růst. Na její přímluvu nám dej opravdovou pokoru srdce a hluboké přesvědčení, že bez tebe nejsme nic a nic nezmůžeme.
Více informací a doporučená literatura:
Ahern, Patrick: Tři dary Terezie z Lisieux, Portál 2015
Barátová, Veronika: Velká malá Terezie, KNA 2013
de Meester, Conrad: Malá cesta Terezie z Lisieux, KNA 2012
Ange, Daniel: Rány zhojené láskou, působení Ducha svatého v Terezii z Lisieux, KNA 2011
Schmid, Anton: Setkání s Terezií z Lisieux, KNA 2000
Dobrodružství velké lásky, životní příběh Terezie z Lisieux, KNA 1999
Gaucher, Guy: Životopis Terezie z Lisieux, KNA 1997
Text o sv. Terezii z Lisieux na Wikipedii: http://cs.wikipedia.org/wiki/Terezie_z_Lisieux
Úryvky z textů sv. Terezky zveřejněné na internetové revue Theofil.cz: sv. Terezie z Lisieux: Dopisy duchovnímu bratru-misionáři 1
Dokument České televize: Terezie z Lisieux (z cyklu Světci a svědci)
Svatí Zélie a Louis Martinovi – rodiče sv. Terezky
„Bůh mi dal otce a matku, kteří byli hodni více nebe nežli země“ (slova, která sv. Terezka napsala na hrob svých rodičů v Lisieux).
Narodila se jako Zélie Guérinová 23. prosince 1831 v St-Denis-sur-Sarthon nedaleko Alençonu. Měla o dva roky starší sestru Marii Louisu a o deset let mladšího bratra Isidora. Jejich matka byla silně věřící, avšak velmi přísná žena. Zélie byla dobrou žačkou, vynikala hlavně ve slohových pracích. Dětství neměla příliš šťastné, později ho označila „smutným jako rubáš“. Její bratr vystudoval medicínu v Paříži a stal se lékařem v Lisieux.
Zélie toužila po řeholním životě, požádala o vstup k sestrám vincentkám. Pravděpodobně kvůli chabému zdraví však byla její žádost zamítnuta. Tuto skutečnost Zélie pochopila jako znamení, že její cestou je vdát se, mít mnoho dětí a zasvětit je Bohu. Obrátila se tedy na Pannu Marii a ptala se jí, jak si má zabezpečit věno. Odpověď dostala 8. prosince 1851 skrze vnitřní hlas: „Vyráběj alençonskou krajku“. Vyučila se tedy krajkářkou a založila si živnost. Jednoho dne opět uslyšela onen vnitřní hlas. Ve chvíli, když přecházela přes most sv. Leonarda, přešel vedle ní muž, o kterém jí hlas řekl: „To je ten, kterého jsem ti připravil.“ S Louisem Martinem – oním mužem, se vzali 13. července (po třech měsících od této události), v jejích téměř 27 letech. V následujících třinácti letech se jim narodilo devět dětí.
Sv. Louis Martin
srpna 1823. Jeho o čtyři roky starší bratr Pierre zemřel jako mladý na moři a o tři roky starší sestra Marie umřela 26letá. Po Louisovi se narodila ještě děvčata Anne Fannie a Sophie, jíž byl Louis kmotrem, avšak zemřela jako devítiletá.
Roku 1830 se rodina přestěhovala zpátky do Normandie do Alençonu, kde začaly děti chodit do školy. Louis vynikal v literatuře a krásně maloval. Roku 1842 se začíná zaučovat v konstrukci hodin. Jako učeň pobýval v Rennes, později ve Štrasburku. V tom čase podnikl svou první návštěvu kláštera sv. Bernarda ve švýcarských Alpách. Odsud si na památku přinesl malý bílý květ, který opatroval po celý život. Když vstupovala sv. Terezka do kláštera, dostala od něho podobný. Po dvou letech ve Štrasburku opět vystupuje do Alp, tentokrát aby požádal o vstup do komunity. Kvůli neznalosti latiny to však nebylo možné. Pochopil, že Pán s ním má jiné plány. Dokončil učení a v Alençonu si otevřel hodinářskou dílnu a časem i klenotnictví. Roku 1857 koupil Pavilion – malé sídlo na venkově, kam se rád utíkal do ticha a modliteb. Do jeho zahrady postavil sochu Panny Marie. Miloval také rybařinu a úlovky často věnoval nedalekému konventu klarisek.
Takovýmto, dá se říci, staromládeneckým životem žil Louis devět let, na svatbu nepomýšlel, avšak tři měsíce po setkání se Zélií Guérinovou si ji jako 35letý vzal za manželku. Po svatbě manželé přenesli sochu P. Marie do domu, kde se stala centrem jejich zbožnosti.
Roku 1871 odevzdává Louis svoji dílnu synovci a rodina se stěhuje do Zéliina starého domu. Louis už předtím často vypomáhal Zélii při její práci, jak dovedl. Teď se k ní připojil úplně. Převzal účetnictví, cestoval, jednal s obchodníky. Miloval trávit čas se svými dcerami, vyráběl jim hračky. Pro každou z nich měl zvláštní jméno: Marie – byla jeho Diamant, Pauline – jeho Perla, Léonie – jeho Dobré Srdíčko, Céline – jeho Nebojácná a Thérese – jeho Malá Královna.
Fakta o jejich beatifikaci a kanonizaci
Beatifikační proces manželů Martinových byl zahájen v roce 1957. Dekret o heroických křesťanských ctnostech vyhlásil v roce 1994 Jan Pavel II. Od roku 2003 došlo k několika uzdravením na jejich přímluvu, což umožnilo přistoupit k blahořečení. Rodiče sv. Terezky byli za blahoslavené vyhlášeni 19. října 2008 – v roce 150. výročí svatby.
Za svaté prohlásil manžele Martinovi papež František v neděli 18. října 2015 v čase probíhající synody o rodině; rodiče sv. Terezičky ocenil jako konkrétní příklad svatosti v rodině.
Modlitba
Doslovný český překlad oficiálně schváleného slovenského překladu modlitby k blahoslaveným rodičům sv. Terezie (imprimatur Mons. Rudolf Baláž, banskobystrický diecézní biskup, 847/2008, ze dne 13. 11. 2008):
Bože, Ty jsi dal blahoslaveným Louisovi a Zélii Martinovým milost posvěcovat se v manželském a rodičovském životě; dej, prosíme, abychom Tě na jejich přímluvu milovali a věrně Ti sloužili, neboť svatost jejich života může být příkladem pro každého z nás. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Více informací a doporučená literatura
Monginová, Helene: Rodiče Terezie z Lisieux, KNA 2009
Obšírný životopis rodičů sv. Terezky: http://catholica.cz/?id=5209
Článek o blahořečení rodičů sv. Terezky zveřejněný na stránkách Řádu karmelitánů: http://www.karmel.cz/old/rodice_sv_terezie.php
Rozhovor se sestrou představenou Marií Miladou Burgerovou z pražského kláštera sv. Josefa na Hradčanech o rodičích sv. Terezky:http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=591
Webové stránky o rodičích sv. Terezie z Lisieux: http://www.louisandzeliemartin.org/
Naše farnost
Kobyliská farnost patří k nejmladším a nejmodernějším v Praze. Její historie se píše teprve od první poloviny 20. století a vůbec nebyla přímočará. Zasáhla do ní druhá světová válka a nástup komunistického režimu. Přestože základní kámen kostela sv. Terezie byl posvěcen arcibiskupem Karlem Kašparem již v prosinci 1934, podařilo se před válkou dostavět pouze kapli, která sloužila především Salesiánskému ústavu. Na kostel si museli kobyliští počkat až do roku 2000.
Kaple
Kaple a následný kostel vyrostly na pozemcích, které darovali a odprodali místní obyvatelé. Největší část o rozloze zhruba 2000 m2 věnoval v roce 1926 statkář Antonín Ženíšek. Pozemky nejprve spravovalo katolické stavební družstvo Charitas, následně pak Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny, spolek založený za účelem pečovat o stavby nových kostelů na okrajích Prahy.
Spolek oslovil v roce 1932 kongregaci salesiánů, aby se ujala výstavby nového kostela. Salesiáni tehdy ještě museli odmítnout, především pro nedostatek lidí (přišli do Československa teprve v roce 1927). Jednání s Dílem bl. Anežky Přemyslovny pak byla obnovena až v roce 1936 po založení Spolku pracovníků salesiánských v ČSR.
Dne 17. července 1936 se začala stavět kaple se salesiánským ústavem podle architektonického návrhu Čeňka Vořecha. Hotová kaple spolu se Salesiánským chlapeckým ústavem byla posvěcena arcibiskupem Kašparem 24. října 1937. Kaple měla dva zvony s nápisy „Svatý Josefe, patrone pracujících, přimlouvej se za nás“ a „S Božským dítkem, Máti, rač nám požehnati“. Bohužel ani jeden nepřestál válku, v březnu 1942 je zabavila německá armáda a roztavila je.
Kaple svaté Terezie vznikla jako provizorium. Cílem bylo postavit velký kostel, avšak vlivem nepříznivých vnějších okolností se ho podařilo naplnit až o desítky let později, po pádu komunismu a navrácení objektů salesiánům.
Kostel
S přestavbou kaple v dnešní kostel se začalo v roce 1997, rozdělena byla do tří etap. V první fázi se rozšířila západní část tvořící nyní pastorační zázemí. V druhé etapě byla dostavěna severní část, která umožnila navýšit kapacitu prostoru pro účastníky bohoslužeb (ze 150 sedících na zhruba 300 lidí). Poslední fáze spočívala v propojení nového prostoru s kaplí. Tak vznikl kostel s novou orientací od severu na jih namísto původní od západu na východ.
Nové prostory kostela znovu posvětil 23. října 2000 kardinál Miloslav Vlk. V kostele ve zvláštní vitríně jsou umístěny ostatky sv. Terezie z Lisieux a sv. Jana Boska.
O rok později získal kostel také tři zvony se jmény Panna Maria Pomocnice křesťanů (c2, 340 kg, 80 cm), sv. Jan Bosco (es2, 200 kg, 69 cm) a sv. Terezička (c3, 50 kg, 40 cm) a zvonkohru se čtrnácti zvonky (a2, h2–h3, 68–21 kg, 52–28 cm).
Projekt přestavby zpracoval architekt Václav Mašek (AMA s.r.o. – architektonicko-stavební atelier). Stavbu provedla firma Antonín Pavlica z Hroznové Lhoty na Moravě.
Autorem výzdoby přední stěny za oltářem včetně vitráží a malby je sklář a malíř Jan Exnar. Vitráže v oknech levé boční lodi navrhl a vytvořil výtvarník Antonín Klouda.
Duchovní správa
Duchovní správa farnosti již od počátku připadla kongregaci salesiánů, přerušil ji ale nástup komunistů k moci. Když v roce 1950 proběhla z nařízení tehdejšího prezidenta Klementa Gottwalda akce k likvidaci všech mužských řeholních řádů a kongregací a všichni řeholníci byli soustředění v koncentračních klášterech, převzala duchovní správu v Praze Kobylisích arcidiecéze. Salesiáni pak farnost převzali až v roce 1990.
Důležitá historická data
| 1926 | zakoupení pozemků pro výstavbu kostela sv. Terezie z Lisieux spolkem Charitas |
| 8.12.1934 | posvěcení základního kamene kostela a svěření výstavby salesiánům |
| 20.12.1935 | zřízení salesiánské komunity sv. Karla, biskupa a vyznavače |
| 27.6.1936 | svěření výstavby kostela a ústavu firmě V. Nekvasil |
| 17.7.1936 | zahájení výkopových prací – kaple a první části budovy |
| 24.10.1937 | posvěcení kaple sv. Terezie z Lisieux kardinálem Kašparem a první části domu |
| 9.1.1938 | požehnání 2 zvonů (1 byl zkonfiskován za protektorátu) |
| 1.12.1946 | ustanovení farnosti u kaple sv. Terezie z Lisieux v Praze-Kobylisích |
| 14.4.1950 | internace řeholníků, farnost svěřena diecézním kněžím |
| od r. 1969 | ve farnosti působí jako výpomocný kněz salesián Jan Vývoda |
| leden 1990 | převzetí farnosti v Kobylisích salesiány – Jan Vývoda jmenován administrátorem, od 1.12.1991 farářem |
| 22.4.1990 | posvěcení základového kamene pro nový kostel v Kobylisích Sv. otcem při návštěvě ČR (místo výstavby nového kostela později rozšířena stávající kaple) |
| 1.8.1991 | oficiální navrácení salesiánského domu |
| 16.2.1992 | původní kostel (kaple) převeden z majetku farnosti na salesiány |
| 1997-2000 | rekonstrukce a rozšíření kaple |
| 23.10.2000 | posvěcení obnoveného kostela kardinálem Vlkem – s ostatky sv. Terezie dovezenými z Lisieux |
| 1.9.2001 | ke kobyliské farnosti přičleněna městská část Troja, která byla do té doby součástí bohnické farnosti |
| 26.10.2001 | žehnání nových zvonů a zvonkohry biskupem Škarvadou |
| 21. 6. 2020 | žehnání rekonstruovaného vstupu a nástavby; umožněn celodenní přístup do kostela |
Seznam administrátorů či farářů:
V letech 1946–1990
| P. Cyril Ondra, SDB | 1946–1950 |
| P. Prof. František Soukup (+ 28.6.1960) | 1950–1953 |
| P. Jan Fiala (+ 10.5.1982) – exc. z Holešovic | 1953 |
| P. JUDr. František Sedlák (+ 9.3.1987) | 1953–1966 |
| P. František Nechybský (+ 3.5.1970) – exc. z Bohnic | 1966–1970 |
| P. Václav Duchek (+ 13.9.2003) – exc. z Bohnic | 1970–1990 |
1990–dodnes
| P. Jan Vývoda | 1. 1. 1990 – 31. 8. 1990 |
| P. Karel Herbst | 1. 9. 1990 – 30. 11. 1991 |
| P. Jan Vývoda | 1. 12. 1991 – 30. 6. 1996 |
| P. Emil Matušů (+ 26. 11. 2021) | 1. 7. 1996 – 31. 3. 2002 |
| P. Radomír Kuchař | 1. 4. 2002 – 31. 5. 2002 |
| P. Josef Brtník | 1. 6. 2002 – 31. 8. 2016 |
| P. Martin Hobza | 1. 9. 2016 – 30. 6. 2020 |
| P. František Blaha | 1. 7. 2020 – 31. 8. 2024 |
| P. Radek Gottwald | od 1. 9. 2024 |
Ve službě farních vikářů, jáhnů a výpomocných duchovních se vystřídali tito salesiáni:
| Jaroslav Schrötter (jáhen) | od 1. 11. 1991 |
| P. Josef Trochta | 1. 12. 1991 – 30. 11. 1999 |
| P. Jan Vývoda (výp. duchovní) | od 1. 7. 1996 |
| P. Zdeněk Jančařík | 15. 7. 1996 – 31. 8. 2002 |
| P. Radomír Kuchař | 1. 7. 1999 – 31. 8. 2002 |
| P. Jan Blaha | 1. 9. 2002 – 31. 8. 2004 |
| P. Jan Stuchlík | 1. 9. 2002 – 31. 8. 2011 |
| P. Jaroslav Vracovský | 1. 9. 2004 – 31. 8. 2011 |
| P. Petr Matula | 1. 9. 2005 – 30. 6. 2010 |
| P. Ondřej Matula | 1. 9. 2009 – 31. 8. 2011 |
| P. Petr Zelinka | 1. 10. 2011 – 31. 8. 2014 |
| P. Josef Kopecký | 1. 9. 2011 – 31. 8. 2022 |
| P. Ladislav Banďouch | 1. 9. 2014 – 31. 8. 2018 |
| P. Pavel Šimůnek | 1. 9. 2015 – 31. 8. 2022 |
| P. František Blaha | 1. 9. 2016 – 30. 6. 2020 |
| P. Milan Mihulec | 1. 9. 2018 – 31. 8. 2021 |
| P. Petr Košák | 1. 9. 2020 – 31. 8. 2021 |
| P. Radek Gottwald | 1. 9. 2021 – 31. 8. 2024 |
| P. Václav Jiráček | od 1. 9. 2021 |
| P. Vlastimil Vajďák | od 1. 9. 2022 |
| P. Pavel Šimůnek | opět od 1. 9. 2024 |