Proto koncil (…) nemůže sounáležitost, úctu a lásku k celé lidské rodině, do níž je začleněn, dokázat výmluvněji, než že s ní o takových problémech začne dialog, přinese do něho světlo čerpané z evangelia … (GS 3)
Radost a naděje – Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes
Vyjádříme-li smysl dokumentu Radost a naděje, stejně jako klíčové motto koncilu, jediným slovem, je to DIALOG. Slovo, které dnes již zní samozřejmě, bylo v době koncilu novátorským činem odvážných. Cesta k němu byla obtížná.
Kdo nevěří v to a to, anathema sit – budiž proklet! Takto se prezentovala církevní nauka na všeobecných koncilech: kdo nevěří to co my a způsobem jako my (rozuměj: my, správní katolíci) ať táhne k čertu! Nabubřelý postoj majitele pravdy v církvi žalostně zdomácněl, církev-učitelka se stala rigidní guvernantkou, jejíž dobové karikatury staré zapšklé dámy s moralisticky zvednutým ukazováčkem, nelaskavě přísným pohledem a přežile upnutým oblečením byly zlomyslné, leč výstižné.
Za hradbami odsudků a podezírání
Jak k tomu mohlo dojít? Po rozpadu Římské říše se církev stala jedinou kulturní a integrační silou v Evropě. Chtě nechtě musela převzít úlohu poručnice nedospělých národů a států. Bohužel si na tuto nouzovou úlohu zvykla, zamilovala si ji a v této pozici postupně zkostnatěla; když se s ní měla rozloučit, bylo to pro ni bolestné, zříkala se jí nerada, uraženě a stále více se uzavírala do obranného postoje.
Zhroucení feudálního řádu, následná sekularizace církevního majetku i racionalismus osvícenců vnesli do církve jednu z největších krizí v dějinách. Absolutizace rozumu a lidské autonomie se zdála v protikladu k církevní disciplíně a katolické víře. Svět odmítal poručnictví církve, věda se emancipovala z teologické kurately, mosty mezi teologií a přírodními vědami byly zbořeny, komunikace uvázla, o to více rostla vzájemná nevraživost. Zánik papežského státu v 19. století vyvolal v církvi paniku, že se blíží její konec. Reakce církve na tyto změny byla stejně pochopitelná, jako tragická: pokrok, vývoj, dějiny – to vše se najednou církvi jeví jako něco nepřátelského, cizího, ohrožujícího. Oficiální doktrínou papežského stolce se stává zásadní odmítání moderní doby. Církev se uzavřela do společenské i myšlenkové pevnosti, obehnané hradbami nedůvěřivosti, podezíravosti a odstupu vůči všemu novému. Některé papežské spisy představují nekompromisní obranu středověké mocenské struktury a zároveň obecné vyhlášení války modernímu světu: svoboda svědomí, lidská práva či smíření se s pokrokem a novou civilizací jsou označeny za dobové bludy.
Mezi církví a společností se rozevřela propast, a ti, kteří chtěli tento žalostný stav změnit, si vysloužili nálepku modernisté a byli kurií hrubě šikanováni. Ještě r. 1950 odsuzuje Pius XII. v encyklice Humani generis tzv. nouvelle théologie, jejíž hlavní protagonisté byli považováni za podezřelé – a přece to byli právě oni, dominikáni Chenu a Congar, jezuité Danielou, de Lubac a Rahner, redemptorista Häring a řada dalších, kteří se nakonec stali ideovými architekty druhého vatikánského koncilu.
Ecclesia semper reformanda
Koncil znamenal totální zvrat. Dialogu se věnovala řada koncilových dokumentů, např. Dekret o ekumenismu, Dekret o východních církvích, či Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím. Vlajkovou lodí koncilového obratu se však stala konstituce Gaudium et spes, kterou se církev smířila se světem, přihlásila se k pokroku a svoboda svědomí i lidská práva se staly osou sociální nauky církve. Těžko lze vykreslit radikálnější obrat mentality: postoj církve ke světu již nepředstavuje potírání herezí, anatematismy, autoritativní moralizovaní a odsuzování všeho nového a světského. Koncil znamenal skutečnou církevní reformu, svým významem plně srovnatelnou s velkou obnovou církve v jedenáctém století, známou jako gregoriánská reforma, která zásadně ovlivnila vývoj církve na několik staletí. Církev má být stále obnovována. To vnímali i papežové středověku, když v rozmezí 400 let (1123 – 1512) svolali deset všeobecných koncilů, které se téměř výhradně zabývaly reformou církve. Aggiornamento, obnovu, potřebuje církev v každé době, dnešek nevyjímaje.
Teprve když Gaudium et spes zasadíme do kontextu doby a zmíněných souvislostí, vynikne její revolučnost. Skutečnost, že nám již dnes revoluční nepřipadá a většinu jejích formulací považujeme za samozřejmost, pouze dokládá, že jsme novým myšlením, které koncil nastolil, ovlivněni více, než si uvědomujeme. A to je velký důvod k radosti i naději; buďme za to vděčni.
Dialog jako postoj otevřenosti
„Na počátku bylo Slovo (logos), … a všechno povstalo skrze (dia) ně“ (J 1, 1;3). Dia-logos, to co povstává skrze Slovo, celý stvořený vesmír… Vše je dia-logos, jsoucí skrze Slovo. Dialog – v nejhlubším smyslu – je spoluúčast člověka na stvořitelském díle věčného Slova.
Je pro mne modlitba dia-logem, skrze-Slovo prožívaným vztahem k Bohu? Je pro mne liturgie dia-logem, skrze-Slovo přijímaným a prožívaným příklonem Božím ke mně? Je mi četba Písma dia-logem, skrze-Slovo setkáním s věčným Otcem? Jsou pro mne svátosti dialogem? Je mé manželství (či kněžství) každodenním dialogem, skrze-Slovo naplňováním života?
Jsem schopen dialogu? Dialogu s Bohem, se svým svědomím, s bližními, s okolím? Dialogu s církví? Dialogu s jinak věřícími či nevěřícími? Jak sladit přesvědčení o spasitelné roli Ježíše Krista a dialog s ostatními náboženstvími? Je můj dialog autentický, nebo je spíše pózou blahosklonné tolerance k těm, kdo dosud neprozřeli a Krista nepoznali? Co si představuji pod pojmem dialog se světem? Dialog jako přestřelka argumentů nebo dialog jako sdílení radostí i nadějí, smutků a úzkostí?
Slovo dialog není synonymem pro rozhovor, diskuzi, ale pro pokorný postoj naslouchání, v němž stanoviska druhé strany nejen vyslechneme, ale i zvážíme a porovnáme s našimi. Dialog není jednostranným pokusem někoho obrátit, přesvědčit, není polemikou či apologií. Dialog předpokládá, že obě strany připouštějí možnost naučit se něčemu od té druhé a usilují o to. Dialog není intelektuální výměna argumentů ale existenciální postoj solidarity s druhým. Dialog je vyznáním úcty (a ano, i lásky) k druhému, k jeho lidské bytosti, k jeho jinakosti, k jeho osobní důstojnosti.
A o té zase příště.
Franta Reichel
Psáno pro farní časopis Kobylístek, vyšlo v říjnu 2015.
První díl uvah nad Gaudium et Spes v článku Do nového roku s Radostí a nadějí.
