Ať tedy všichni občané pamatují na své právo a zároveň povinnost užívat svého svobodného volebního hlasu k podporování obecného blaha. Církev soudí, že si zaslouží chválu a uznání práce těch, kteří se ve službě lidem věnují veřejným zájmům a berou na sebe břemena spojená s takovým úkolem. (GS 75)
Politika je špína: znechuceni obsahovou vyprázdněností stran a neschopností jejích představitelů, lobbistickými zájmy koncernů, vleklými soudy, úplatnými úředníky, populistickými výroky ústavních tlučhubů, policejní šikanou občanů, máme tisíce a jeden důvod rezignovat na věci veřejné, vykašlat se na volby – obvykle není koho volit, případně vybíráme menší zlo – stáhnout se do ulity své rodiny, práce a koníčků. Postoj obvyklý a pochopitelný, leč nikoliv křesťanský.
Všichni křesťané si mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství (GS 75). Stejný článek dokonce hovoří o volební povinnosti: žádný občan by se neměl vzdávat svého volebního práva, každý by měl sledovat a ovlivňovat věci veřejné, tedy „res publica“.
Tak k nám mluví konstituce Gaudium et spes ve 4. kapitole druhé části, která je nadepsána Život politického společenství a zabývá se tematikou politiky, občanské společnosti, veřejného blaha a vztahu politiky a církve.
Koncil povzbuzuje všechny věřící k veřejné angažovanosti a říká jasné ne zbožnému zápecnictví. Svět politiky a občanské společnosti je výsostnou doménou laiků; církev má moudré a odvážné muže i ženy povzbuzovat, aby se nebáli nést svou kůži na politické tržiště, brát na sebe zodpovědnost, pracovat pro obecné blaho.
Ne každý je povolán k tomu, aby přijal polickou moc nebo se angažoval v občanské společnosti. Všichni křesťané jsou však povoláni modlit se za dobré politiky. Domnívám se, že církevní refrén modliteb za duchovní povolání by měl být doplněn slokami proseb za politická povolání a dát tím nejen mladým lidem zřetelný signál, že politiku církev vnímá jako službu bližnímu.
Neměli bychom v našich modlitbách pamatovat nejen na dostatek kněží, ale zejména Boha prosit, aby z našich farností povolal dostatek kvalitních politiků, ekonomů, novinářů a společensky angažovaných laiků, ochotných dávat svůj čas, schopnosti i síly pro společné dobro?
Poslední pátá kapitola konstituce je věnována politice v nadnárodním měřítku a nese název Mír a společenství národů. Jasně se v ní zrcadlí doba vzniku: svět rozdělený železnou oponou byl ve studené válce, která každým okamžikem hrozila přerůst v reálný jaderný konflikt.
Během tzv. Kubánské krize v roce 1962 byl podle odborníků k použití nukleárních zbraní jen velmi malý krůček – to se nutně muselo odrazit v mentalitě autorů konstituce. Rovněž závody ve zbrojení koncilní dokument kategoricky odsuzuje, neboť je pokládá za „nejtěžší ránu lidstva, která neúnosně poškozuje chudé“ (GS 81).
Volební povinnost
Volební povinnost křesťana je jednou z podnětných idejí kapitoly, která jinak myšlenkovou bohatostí nevyniká, což je důsledkem skutečnosti, že vznikala v časové tísni a nikdo z koncilních otců ji nepokládal za stěžejní.
Koncilní dokument ve svém pojednání o politice přechází mnoho ožehavých politických problémů, jako otázku národní svrchovanosti, demokracie (toto slovo se v konstituci nevyskytuje ani jednou), úlohy veřejného mínění, práva na opozici, pluralizmu politických stran, funkce státu, poměru mezi ekonomikou a politikou a řadu dalších.
Mnohem více se koncil zabýval vztahem státu a církve a jasně prohlašuje, že „církev se neváže na žádný politický systém“ a přiznává státu i církvi – každému ve své oblasti – autonomii a vzájemnou nezávislost.
Považuje též za důležité „jasně rozlišovat, co jednotliví nebo sdružení křesťané dělají svým jménem jako občané vedení křesťanským svědomím a co se svými duchovními pastýři dělají jménem církve“ (GS 76).
V témže článku konstituce uvádí: „Církev neskládá naději ve výsady, které jí uděluje státní moc; dokonce se zřekne i výkonu některých právoplatně nabytých práv, ukáže-li se, že by jejich užívání mohlo vzbudit pochybnosti o upřímnosti jejího svědectví.“ V souvislosti s některými kontroverzemi restitucí církevního majetku může uvedená teze nabývat překvapivých důsledků.
Uznání svobodné participace občanů na veřejném životě je významné samo o sobě, neboť církev se tím po dvou tisíciletích rozešla s pojetím hierarchicky a monarchicky strukturovaného státu.
To představuje významný posun v církevní mentalitě, vždyť ještě v roce 1931 Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno odmítá politický liberalismus a jako optimální společenský řád navrhuje středověké stavovské uspořádání.
Naštěstí to byl poslední papežský pokus o konzervování starověkého rozdělení moci mezi církev i stát. Koncilové přihlášení se k účasti občanů na správě veřejných záležitostí představuje rozchod s monarchistickými sny o „societas perfecta“ a současně i konec představ o předem deklarovaném společenském řádu.
Participatio actuosa
Dovolím si malou odbočku: již dříve jsme označili za jeden z prvních plodů koncilu liturgickou reformu s její vůdčí myšlenkou, že mši už neslaví pouze kněz, ale celé liturgické shromáždění, každý účastník mše je svým způsobem koncelebrantem; teologickým žargonem řečeno: participatio actuosa, tedy aktivní účast.
Tato změna vnímání role křesťana se přenesla i do jeho společenského statusu: člověk již není jen poddaným, pasivním pozorovatelem veřejného dění, ale – v liturgii stejně jako v politice – jeho aktivním účastníkem.
Potvrzuje se tím stará zásada, že způsob naší modlitby (lex orandi) ovlivňuje naše jednání i způsob vidění světa (lex credendi). „Všichni křesťané si mají uvědomit své zvláštní povolání v politickém společenství; musí být zářným příkladem smyslu pro odpovědnost a služby obecnému blahu“ (GS 75). Ano, všichni. O žádných výjimkách koncilní otcové nepíší.
Politika není špína. Politika je nástroj správy veřejné moci a je taková, jakou ji lidé učiní. Pro křesťana je politika formou služby bližnímu. Rezignují-li na ni křesťané, ujmou se jí jiní. Proto by se věřící lidé neměli politiky štítit, ale usilovat o co největší míru politické angažovanosti. Nejen dívat se a poslouchat, ale stejně jako při bohoslužbě – být aktivní součástí dění. Participatio actuosa: i řízení věcí veřejných je leiturgia, což řecky znamená boho-služba. Služba Bohu a služba bližnímu.
Franta Reichel
Převzato z červnového Kobylístku.
Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje).
Další texty této série:
