Hlavním účelem výroby však není pouhé zvyšování počtu výrobků, zisk ani moc, ale služba člověku, celému člověku v jeho hmotných potřebách i v požadavcích jeho intelektuálního, mravního, duchovního a náboženského života; služba každému člověku i každé skupině lidí jakékoli rasy a z kterékoli části světa. Proto se má hospodářské podnikání provozovat podle vlastních zákonů a metod, avšak v mezích mravního řádu. (GS 64)
„Svatý otče, kolik pracuje ve Vatikánu lidí“, zeptal se jistý novinář Jana Pavla II. Ten po krátkém zamyšlení odpověděl: „Doufám, že alespoň třetina“. Vždy býval optimistou. Oblast práce – všude ve světě – je nejen předmětem četných anekdot, ale zejména patří mezi základní společenské konstanty. Proto je lidská práce a hospodářský život jádrem sociálního učení církve. Byly to právě otřesné pracovní podmínky dělníků v době překotné industrializace a živelné urbanizace, které Lva XIII. inspirovaly k vydání legendární encykliky Rerum novarum (1891), první encykliky sociálního učení, na niž se většina pozdějších encyklik bude opakovaně odkazovat.
Letmý přehled encyklik
Encyklika Pia XI. Quadragesimo anno (1931) se významnou měrou zabývá hospodářskou situací a rozvíjí základní teze sociálního učení církve: princip solidarity – proti vypjatému individualismu, a princip subsidiarity – proti marxistickému kolektivismu. Hledá řešení na překonání třídní společnosti, odproletarizování proletariátu a zabývá se vztahem mezi kapitálem a prací.
Jan XXIII. se v encyklice Mater et Magistra (1961) zamýšlí nad účastí dělníků na životě podniku, významem práce pro jednotlivce i společnost a spravedlivým rozdělováním blahobytu. Jeho encykliky Pacem in terris (1963) se zabývají mezinárodními vztahy, ale řada pasáží se týká pracovního prostředí.
Pavel VI. v encyklice Populorum progressio (1967) poukazuje na fakt, že chudé země chudnou a bohaté bohatnou, a zmiňuje zásadu univerzálního určení statků, které má být podřízeno soukromé vlastnictví.
Encyklika Laborem exercens (1981) Jana Pavla II. se celá točí kolem práce, která je jejím ústředním bodem. V encyklice Sollicitudo rei socialis (1987) se Jan Pavel II. věnuje hospodářskému rozdělení světa, mezinárodnímu zadlužení, konzumistické mentalitě a kultu majetku. Ke stému výročí Rerum novarum vydává Jan Pavel II. encykliku Centesimus annus, kde shrnuje podstatné rysy encykliky Lva XIII. a opět připomíná zásadu podřízenosti soukromého vlastnictví univerzálnímu určení statků.
Benedikt XVI. se v encyklice Caritas in veritate (2009) zamýšlí nad otázkami chudoby, bezbřehého konzumu, korupce, nezaměstnanosti či odpovědnosti kosmopolitní třídy manažerů.
Současný papež František v encyklice Evangelii gaudium (2013) varuje před zbožňováním peněz, které vládnou, místo aby sloužily, píše o sociální nerovnosti a přerozdělování příjmů. V encyklice Laudato si (2015) se dotýká klíčových otázek sociálně politické reality v kontextu globalizace.
Kromě zmíněných encyklik se otázkou práce a ekonomického života zabývala i řada dalších církevních dokumentů, z nichž alespoň dva zaslouží zmínku, neboť oba jsou plody Druhého vatikánského koncilu.
Je to Gaudium et spes (1965), která je pro další rozvoj sociálního učení církve podstatná i z toho důvodu, že jde o koncilní konstituci, tedy konsensuální text schválený velkým počtem biskupů z celého světa, zatímco jinak je sociální učení církve rozvíjeno primárně sociálními encyklikami, potvrzovanými pouze autoritou papeže; druhým dokumentem je Kompendium sociální nauky církve (2004) vydané Papežskou radou pro spravedlnost a mír, které je prvním souhrnným vyjádřením církevní sociální nauky.
Živobytí – věčné téma
Proč tento nezáživný výčet církevních dokumentů, které stejně nikdo normální nečte? Chci tím zdůraznit dvě skutečnosti: za prvé – hospodářský život, práce a ekonomika, tedy vše, co lze shrnout pod pojem „živobytí“, je tématem, který není církvi lhostejný a věnuje mu značnou pozornost.
Církev se nestará pouze o to, v co a jak má správně katolická ovečka věřit, ale také o to, zda a v jakých podmínkách si člověk vydělává na svůj život a jak jeho pracovní úděl zlepšit.
Druhým motivem je ukázat, že tematika práce nespadla koncilním otcům do klína z ničeho, naopak navazovali na dlouhou církevní tradici, což koncilnímu dokumentu dodává značnou váhu a kompetenci.
Dokladem, že jim oblast práce ležela na srdci, je i fakt, že hospodářské tematice je v konstituci věnováno zhruba dvakrát více prostoru než otázkám politickým.
V kapitole „Hospodářsko-společenský život“ konstituce Gaudium et spes nalezneme takřka všechna klíčová témata související se světem práce a ekonomiky, která jsou sociálním učením církve rozvíjena. První článek kapitoly připomíná personální princip, tedy zásadu, že „člověk je původce, střed a cíl veškerého hospodářsko-společenského života“ (GS 63).
Z dalších řádek zaznívá kritika tržního fundamentalismu i socialistického plánovaného hospodářství (GS 65), či dnes tak aktuální apel proti diskriminaci pracovníků ze zahraničí (GS 66).
Práci vidí dokument zásadně jako účast na díle stvoření a vykoupení, nikoliv jako trest (lopotnou se stala až dodatečně, následkem hříchu). Pracovat znamená dělat něco pro někoho, je to morální závazek vůči bližnímu, zejména rodině (GS 67). Spis se zastává nároku pracujících na spoluúčast při správě podniku, potvrzuje právo pracujících zakládat odbory a v krajním případě stávkovat (GS 68).
V této souvislosti Kompendium sociální nauky církve ostře varuje před zvrhlými formami zpolitizovaných odborů s vlastními mocenskými cíli (srov. KSNC 307).
„Právo na krádež“
V článku 69 zaznívá jedna z konstantních zásad sociálního učení církve – princip univerzálního určení statků, dle něhož i soukromý majetek lze do jisté míry považovat za společné vlastnictví a jeho majitele spíše za správce než absolutního vlastníka majetku, který má za každých okolností sloužit obecnému prospěchu.
Dle církevní nauky platí stará zásada, že v extrémní nouzi je vše společné a koncil jasně prohlašuje: „Kdo je v krajní nouzi, má právo opatřit si z bohatství druhých, co nezbytně potřebuje“ (GS 69). Protože stále mnoho lidí ve světě trpí hladem, sněm připomíná Graciánův výrok: „Hladem umírajícího nasyť, neboť jestliže jsi nenasytil, zabil jsi.“ (GS 69)
Franta Reichel
Převzato z květnového Kobylístku.
Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje). Další texty této série:
| Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes: |
|
Vzájemný dialog kultur a křesťanství Důstojnost manželství a rodiny Znamení doby: Od ateismu ke zdivočelé religiozitě 50 let od Velké vatikánské revoluce |
