Drazí bratři a sestry, minule jsme uvažovali o důležitých slibech, které rodiče dávají dětem, jakmile jsou v lásce pomýšleny a počaty v lůně. Můžeme dodat – a stojí za povšimnutí – že celá rodinná realita se zakládá na slibu. Identita rodiny se zakládá na slibu. Lze říci, že rodina žije ze slibu lásky a věrnosti, který si muž a žena vzájemně dávají. Obsahuje závazek přijmout děti a vychovat je, ale uskutečňuje se také péčí o staré rodiče, ochranou a opatrováním nejslabších členů rodiny, vzájemnou pomocí při uskutečňování vlastních vloh a přijetím vlastních omezení. Zamyslíme se též nad jednou charakteristikou rodinného života, kterou si osvojujeme od nejútlejšího věku: vzájemné soužití, tedy schopnost sdílet životní dobra a tímto sdílením se těšit.
Láska je svoboda a věrnost slibům je skutečně mistrovské dílo lidství
V dnešní době se vážnost věrnosti slibu rodinného života zdá být velmi oslabena. Na jedné straně proto, že špatně chápané právo hledat za každou cenu a v jakémkoli vztahu vlastní zadostiučinění je povyšováno na neoddiskutovatelný princip svobody. Na druhé straně proto, že vztahové životní svazky a závazky k obecnému dobru jsou svěřovány výlučně donucovací moci zákona. Ve skutečnosti však nikdo nechce být milován pouze kvůli tomu, co má, anebo z povinnosti. Láska stejně jako přátelství mají svou sílu a svoji krásu právě v tom, že rodí určitý svazek, aniž by odnímaly svobodu. Láska je svoboda, slib zakládající rodinu je svobodný a to je krásné. Bez svobody není přátelství, bez svobody není láska a bez svobody není manželství.
Svoboda a věrnost si tedy neodporují, ba dokonce se vzájemně podporují jak v mezilidských, tak v sociálních vztazích. Pomysleme na škody, které v civilizaci globální komunikace způsobuje inflace nedodržených slibů v různých oblastech a shovívavost k nedodržování daného slova a přijatých závazků! Ano, drazí bratři a sestry, věrnost je slib závazku, který potvrzuje sám sebe růstem ve svobodné poslušnosti danému slovu. Věrnost je důvěra, která „chce“ být reálně sdílena, a naděje, která „chce“ být pěstována společně. Mluvíme-li o věrnosti, napadá mne, co vyprávějí naši staří, naši prarodiče: „Kdysi stačilo uzavřít dohodu podáním rukou, protože existovala věrnost slibu.“ I tento sociální fakt má totiž původ v rodině, v rukoudání muže a ženy vydávajících se na společnou cestu životem. Věrnost slibům je skutečně mistrovské dílo lidství!
Bratři a sestry, je nezbytné, aby se věrnosti lásky dostalo znovu společenské vážnosti. Je třeba navrátit společenskou vážnost věrnosti lásky. Je nezbytné vyprostit z podzemí každodenní zázrak milionů mužů a žen obrozujících svoje rodinné základy, z nichž každá společnost žije, aniž by je mohla jakkoli jinak zaručit. Nikoli náhodou je tento princip věrnosti slibu lásky a plození vepsán do Božího stvoření jako trvalé požehnání, jemuž je svěřen svět.
Rodina shromážděná u stolu je ikonou umění sdílení
Sdílet a umět sdílet je cenná ctnost! Jejím symbolem či její „ikonou“ je rodina shromážděná u stolu. Společný pokrm – a kromě jídla také sdílení pocitů, vyprávění a událostí – je fundamentální zkušenost. O svátcích, narozeninách a výročích se rodina schází u stolu. V některých kulturách je zvykem sejít se také v zármutku a být nablízku tomu, kdo utrpěl ztrátu blízkého.
Soužití u stolu je jistý teploměr ukazující zdraví vzájemných vztahů. Pokud v rodině něco není, jak má být, anebo se tam skrývá nějaká bolest, u stolu je to hned jasné. Rodina, která skoro nikdy nejí společně anebo se u jejího stolu nemluví, nýbrž sleduje se televize či smartphone, je „málo rodinou“. Když jsou u stolu děti přilepeny ke komputeru anebo k mobilu a chybí vzájemné naslouchání, pak to není rodina, nýbrž penzionát.
Křesťanství má specifické povolání ke vzájemnému sdílení, všichni to vědí. Pán Ježíš rád učil u stolu a přirovnával někdy Boží království ke slavnostní tabuli. Ježíš zvolil stůl i k tomu, aby učedníkům – při večeři – předal svoji duchovní závěť kondenzovanou v památném gestu svojí Oběti: daru svého Těla a svojí Krve jakožto Pokrmu a Nápoje spásy, kterým se živí pravá a trvalá láska.
V této perspektivě můžeme docela dobře říci, že rodina je „doma“ na mši, a to právě proto, že přináší k eucharistii zkušenost svého soužití a otevírá ji milosti všeobecného soužití a Boží lásky ke světu. Účastí na eucharistii je rodina očišťována od uzavírání se do sebe, posilována v lásce a věrnosti a rozšiřuje hranice svého bratření podle Kristova srdce.
Mnohé sociální kontexty dnes kladou překážky rodinnému soužití. Dnes to opravdu není snadné. Musíme najít způsob, jak jej obnovit. U stolu se mluví, u stolu se naslouchá. Žádné mlčení, tedy takové mlčení, které není mnišským silentiem, ale mlčením egoismu, kde se každý zaobírá sebou nebo televizí či komputerem… a nemluví se. Žádné mlčení! Rodinné soužití je třeba obnovit, případně přizpůsobit době. Zdá se, že soužití se stalo něčím, co se kupuje a prodává, ale tak je něčím jiným. Stolování není vždycky symbolem správného sdílení dober, které umí dosáhnout k těm, jimž se nedostává chleba, ani citů. V bohatých zemích jsme vedeni k přehnanému utrácení za jídlo a potom za nápravu tohoto excesu. A toto nesmyslné „obchodování“ odtahuje naši pozornost od opravdového hladu těla i duše. Když chybí soužití, nastává egoismus, každý myslí sám na sebe. A mnohem víc než reklama jej redukuje na marnivé svačinky a chutě na sladkosti. A mezitím se mnoho, příliš mnoho bratří a sester ke stolu nedostane. To je poněkud zahanbující.
Pohleďme na tajemství eucharistické hostiny. Pán láme svoje Tělo a prolévá svoji Krev za všechny. Opravdu neexistuje žádné rozdělení, které by mohlo odolat této Oběti přijímání; jedině lživý postoj a účast na zlu z něj může vyloučit. Každá jiná distance nedokáže odolat bezbranné moci tohoto lámaného chleba a tohoto prolitého vína, svátosti jediného Pánova Těla. Živá a životná smlouva křesťanských rodin předchází, nese a objímá dynamismem své pohostinnosti každodenní námahy a radosti a spolupracuje s milostí eucharistie, která je s to vytvářet stále nové společenství silou, která začleňuje a dává spásu.
Z katechezí papeže Františka vybrali Pavla a Tomáš Redlichovi
www.radiovaticana.cz (rubrika Svatý otec, Generální audience)
| Přímluvné modlitby |
| Bože, Otče, chválíme Tě za dar lásky a svobody, dej, ať je manželská věrnost, která z nich vychází, mocným znamením pro společnost. Ježíši, Boží Synu, děkujeme Ti za eucharistii, Tvé Tělo a Krev, smlouvu pohostinnosti, ve které s námi sdílíš sám sebe.
Duchu svatý, prosíme Tě, shromažďuj nás v rodinách ke společnému stolu při sdílení času, jídla, slov, událostí i pocitů. |
Převzato z prázdninového Kobylístku.
