Drazí bratři a sestry, budeme uvažovat o času modlitby. Nejčastější nářky křesťanů se týkají právě toho času: „Měl bych se více modlit, chtěl bych, ale nedostává se mi času.“ To slýcháme stále. Tato nelibost je upřímná, jistě, protože lidské srdce se stále touží modlit, aniž si to uvědomuje. A nenachází-li čas, nemá klidu. Aby k tomuto setkání mohlo dojít, je zapotřebí pěstovat v srdci „vřelost“ lásky k Bohu, citový vztah.
A podíváme se také na to, jak rodina žije odpovědnost za sdílení víry, za předávání víry uvnitř i navenek.
Cit k Bohu a čas
Můžeme si položit velmi jednoduchou otázku. Je dobré věřit v Boha celým srdcem, je dobré doufat, že nám pomůže v těžkostech, je dobré vnímat povinnost poděkovat Mu? To vše je správné. Máme však Pána trochu také rádi? Dojme nás, udiví nás či rozněžní nás pomyšlení na Boha?
Dovedeme přemýšlet o Bohu jako o pohlazení, které nás udržuje při životě a kterému nic nepředchází? Pohlazení, od kterého nás nic, ani smrt nemůže odloučit? Anebo o Něm přemýšlíme jenom jako o velké Bytosti, Všemohoucím, který vše stvořil, Soudci, který každý skutek kontroluje? To vše je přirozeně pravda. Avšak jedině je-li Bůh citem všech našich citů, nabývají tato slova plného významu. Potom cítíme, že jsme šťastni a trochu také v rozpacích, protože na nás myslí a především nás má rád! Není to úchvatné? Mohl by se jednoduše dát poznat jako nejvyšší Bytost, sdělit svoje přikázání a čekat na výsledky. Bůh však učinil a činí nekonečně více. Provází nás cestou života, ochraňuje a miluje.
Pokud cit k Bohu nerozdělá oheň, duch modlitby nerozehřeje čas. Pak můžeme třeba násobit svoje slova „jako pohané“, říká Ježíš, anebo vystavovat na odiv svoje obřady „jako farizeové“ (srov. Mt 6,5.7). Srdce obývané citem k Bohu udělá modlitbu také z bezeslovné myšlenky, z prosby před svatým obrázkem anebo z polibku poslaného směrem ke kostelu.
Duch modlitby navrací čas opět Bohu, uniká obsesi života, jemuž se stále nedostává času, nachází pokoj v nezbytí a objevuje radost z nečekaných darů. Dobře v tom radí dvě sestry, Marta a Maria, o nichž mluví evangelium, které jsme slyšeli (Lk 10,38-42) v úvodu. Naučily se od Boha sladit rodinné rytmy: krásu slavení, pracovní vyrovnanost a ducha modlitby. Návštěva Ježíše, kterého měly rády, pro ně byla slavností. Jednoho dne se však Marta naučila, že hostitelská práce, ač důležitá, přece jen není vším a že opravdu podstatné je naslouchat Pánu, jako to dělala Maria, která si vybrala „ten nejlepší díl“ času. Modlitba pramení z naslouchání Ježíši, z četby evangelia. Nezapomínejte číst denně kousek evangelia. Modlitba pramení z důvěrného kontaktu se Slovem Božím. Existuje tato důvěrnost v naší rodině? Máme doma evangelium? Otevřeme jej někdy, abychom si v něm společně četli? Rozjímáme o něm při recitaci růžence? Evangelium čtené a rozjímané v rodině je jako dobrý chléb, který živí srdce všech. Naučme se ráno a večer, a když usedáme ke stolu, společně říkat nějakou modlitbu, velmi jednoduchou. Ježíš přichází mezi nás, jako přicházel do rodiny Marty, Marie a Lazara.
Modlitbou rodiny se ve chvílích silných i obtížných svěřujeme sobě navzájem, aby byl každý člen rodiny chráněn Boží láskou.
Cit k evangeliu a rodina
V první chvíli se nám mohou vybavit určité evangelní výroky, které staví rodinné svazky zdánlivě do protikladu k následování Ježíše. Jako ona silná slova, která všichni známe: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden”.
Ježíš tím přirozeně nechce rušit čtvrté přikázání, které je prvním velkým přikázáním vůči lidem. První tři přikázání desatera se týkají vztahu k Bohu a ostatní vztahu k lidem. A je stejně nemyslitelné, že Pán po vykonání svého prvního zázraku pro novomanžele v Káni, po posvěcení manželského svazku muže a ženy a po navrácení synů a dcer rodinnému životu požaduje od nás, abychom byli k těmto svazkům necitliví! To není to vysvětlení. Nikoli! Naopak, když Ježíš potvrzuje primát víry v Boha, nenachází smysluplnější přirovnání než rodinné vazby. A na druhé straně jsou samy rodinné svazky v rámci zkušenosti víry a lásky k Bohu přetvářeny, dostává se jim většího smyslu a jsou uschopněny přesahovat se a vytvářet obsáhlejší otcovství a mateřství, aby zahrnuly mezi bratry a sestry také ty, kteří se ocitli na okraji veškerých vazeb. Jednou odpověděl Ježíš těm, kteří jej upozorňovali, že venku je jeho matka a bratři, kteří s ním chtějí mluvit: „To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.”
Moudrost citů, které se nekupují ani neprodávají, je tím největším talentem rodinného génia. Právě v rodině, v atmosféře oné moudrosti citů se učíme růst. Tam si lze osvojit jejich „gramatiku”, kterou lze jinak velmi obtížně získat. Právě tímto jazykem se Bůh dává pochopit všem.
Když se rodinné city nechají obrátit svědectvím evangelia, jsou schopny nepředstavitelných věcí a umožňují se dotknout děl, která v dějinách koná Bůh, jako těch, která učinil Ježíš pro muže, ženy a děti, s nimiž se setkal. Jediný úsměv, který zázračně vyloudíme na opuštěném a zoufajícím dítěti, které znovu začne žít, nám vysvětluje Boží jednání ve světě více než tisíce teologických traktátů. Muž a žena schopní riskovat a obětovat se pro dítě druhých, nejenom pro to svoje, nám vysvětlují záležitosti lásky, kterým mnozí vědci už nerozumějí. A kde jsou tyto rodinné city, rodí se skutky srdce, které jsou výmluvnější než slova: skutky lásky. To je k zamyšlení.
Pokud, počínaje církví, vrátíme vedoucí roli rodině, která slyší a uskutečňuje Boží slovo, budeme jako nové víno na svatbě v Káni a jako Boží kvas!
Společenství charismat – těch, která se pojí ke svátosti manželství, i těch, která skýtá zasvěcení se Božímu království – má přetvářet církev na místo zcela familiárního setkání s Bohem. Touto cestou jděme, neztrácejme naději. Milující se rodina dovede svým svědectvím lásky rozehřát srdce celého města.
Z katechezí papeže Františka vybrali Pavla a Tomáš Redlichovi
www.radiovaticana.cz (rubrika Svatý otec, Generální audience)
| Přímluvné modlitby: |
| Bože, Otče, děkujeme Ti za čas, který nám dáváš, prosíme Tě, ať Ti jej rádi skrze modlitbu vracíme jako dar. Ježíši, Boží Synu, pomáhej nám prožívat vztah k Bohu Otci s citem, něžností a opravdovou důvěrou. Duchu svatý, otevírej nás v rodinách k naslouchání evangelia a ke svědectví skutků lásky. |
Převzato z květnového Kobylístku.
