S Františkem o rodině: Sliby dětem a odpouštění

Drazí bratři a sestry, dnes budeme přemýšlet o velmi důležitém tématu: o slibech, které dáváme dětem. Nemám na mysli ani tak sliby, které tu a tam během dne činíme, abychom je utěšili anebo aby byly hodné, abychom je pobídli k nasazení ve škole nebo jim rozmluvili nějaký jejich vrtoch. Mám na mysli sliby důležitější a rozhodující pro jejich očekávání ve vztahu k životu, pro jejich důvěru ve vztazích k lidem a pro jejich schopnost chápat Boží jméno jako požehnání. Sliby, kterými se my zavazujeme jim.
A rád bych zdůraznil také aspekt: rodina je velkou cvičebnou vzájemného dávání a odpouštění, bez něhož žádná láska nemůže trvat dlouho.

Největším slibem je láska a darování se 
Otázka, kterou bychom si měli často klást, zní: Jak jsme poctiví ve slibech, které dáváme dětem, které přivádíme na svět? Přivádíme je na svět a to je příslib. Co jim slibujeme?

Přijetí a péče, blízkost a pozornost, důvěra a naděje jsou rovněž zásadními sliby, které lze shrnout jedním slovem: láska. Slibujeme lásku, která se vyjadřuje přijetím, péčí, blízkostí, pozorností, důvěrou a nadějí.

Tím největším slibem je však láska. Toto je ten nejsprávnější způsob, jak přijímat lidskou bytost přicházející na svět, a všichni si jej osvojujeme ještě dříve, nežli si jej uvědomíme.

Těší mne, když mezi vámi procházím a vidím tatínky a maminky, kteří mi přinášejí svoje maličké. Ptám se: kolik jim je? – Tři, čtyři týdny. A prosím Pána, aby jim žehnal. Také to je láska. Láska je slib, který muž a žena dávají každému dítěti, jehož početí jim přichází na mysl.

Děti se rodí a očekávají potvrzení tohoto slibu: plně, důvěřivě a bezbranně. Stačí se na ně podívat: v každém etniku, kultuře a v každé životní situaci! Když nastane opak, jsou děti zraněny „pohoršením“, někdy nesnesitelným pohoršením, které je o to závažnější, že ho nedovedou rozšifrovat.

Bůh nad tímto slibem bdí již od prvního okamžiku. Vzpomínáte, co o dětech říká Ježíš? Jejich andělé odrážejí Boží pohled a Bůh nikdy neztrácí děti ze zřetele. Běda těm, kdo zradí jejich důvěru, běda! Jejich důvěřivá odevzdanost našemu slibu nás od první chvíle zavazuje a soudí.

Dětem, právě narozeným, se spolu s pokrmem a péčí začíná dostávat darem potvrzení duchovních kvalit lásky. Skutky lásky přicházejí s obdržením jména, sdílením řeči, v úmyslech pohledů a podnětech úsměvů. Učí se tak, že krása mezilidských vazeb míří k naší duši, hledá naši svobodu, přijímá odlišnost druhého, uznává jej a respektuje jako rovného.

Druhý zázrak, druhý slib: my – tatínek a maminka – se ti dáváme, abychom ti dali sebe samého! A toto je láska, která v sobě nese jiskru Boží lásky. Vy, tatínci a maminky, tuto Boží jiskru máte a dětem ji dáváte; jste nástrojem Boží lásky a toto je krásné, moc krásné.

Svatá Ježíšova matka, skrze niž k nám Boží Syn přišel, byl milován a narodil se jako dítě, uschopňuje církev, aby ji následovala v jejím mateřství a její víře. A svatý Josef, spravedlivý muž, který přijal, chránil a odvážně ctil toto požehnání a příslib Boží, ať nás všechny uschopní a učiní hodnými přijímat Ježíše v každém dítěti, které Bůh posílá na zem.

Nikdy den nezakončit válkou
Rodina je velkou cvičebnou vzájemného dávání a odpouštění, bez něhož žádná láska nemůže trvat dlouho. Láska bez dávání a bez odpouštění nevydrží, nevytrvá!

V modlitbě Otčenáš nás Ježíš učí prosit Otce: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ A dodává k tomu: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když lidem neodpustíte, ani váš nebeský Otec vám neodpustí vaše poklesky“ (Mt 6,12.14-15).

Bez odpouštění žít nelze anebo přinejmenším nelze žít dobře, zejména v rodině. Každý den si vzájemně působíme příkoří. Tyto poklesky způsobené naší křehkostí a naším sobectvím musíme zaúčtovat. Od nás se však žádá, abychom rány, které si způsobujeme, vzápětí hojili, a abychom porušené rodinné tkanivo neprodleně opět obnovovali. Čekáme-li příliš dlouho, všechno se stává obtížnějším.

Hojení ran a snímání vin má jednoduché tajemství: nikdy nekončit den bez prosby o odpuštění, bez smíření mezi manželem a manželkou, rodiči a dětmi, mezi sourozenci… mezi snachou a tchýní!

Naučíme-li se prosit bezodkladně o prominutí a vzájemně si odpouštět, rány se hojí, manželství utužuje a rodina se stává domem, který je kompaktnější a odolává otřesům našich malých i velkých špatností. A není k tomu zapotřebí velkých prohlášení, stačí pohlazení a všechno pomine, a začíná se znovu. Nikdy den nezakončit válkou!

Naučíme-li se takto žít v rodině, budeme si tak počínat i navenek, kdekoliv se ocitneme. Je snadné upadat v tom do skepse. Mnozí, včetně křesťanů, si myslí, že je to přehnané. Říká se: ano, jsou to krásná slova, ale není možné je praktikovat. Tak tomu ale díky Bohu není.

Přijetím odpuštění od Boha jsme s to sami druhým odpouštět. Proto nás Ježíš nechává denně opakovat tato slova v modlitbě Otče náš. A je nezbytné, aby ve společnosti, která je někdy neúprosná, byla místa, jako jsou rodiny, kde se vzájemnému odpouštění učí.

Schopnost vzájemně si odpouštět je součást povolání a poslání rodiny. Praxe odpouštění nejenom chrání rodiny před rozpadem, ale pomáhá společnosti, aby byla méně zlá a méně krutá. Ano, každé odpuštění zaceluje trhliny domu a upevňuje jeho zdi.

Ujišťuji vás, drahé rodiny, že budete-li schopny ubírat se stále rozhodněji cestou blahoslavenství, učit se a vyučovat vzájemnému odpuštění, pak v celé velké rodině církve poroste schopnost dosvědčovat obrodnou sílu Božího odpuštění.

Jinak budeme možná krásně kázat a třeba i vyženeme nějakého zlého ducha, ale Pán nakonec neuzná, že jsme Jeho učedníky, protože jsme nebyli schopni odpustit druhým a nechat si odpustit od druhých!

Křesťanské rodiny mohou opravdu mnoho vykonat pro dnešní společnost i pro církev. Rád bych proto, aby rodiny během Jubilea Milosrdenství znovu objevily poklad vzájemného odpuštění. Modleme se, aby rodiny byly stále více schopny žít a tvořit konkrétní cesty smíření, na kterých nikdo nebude vydán na pospas tíži svých vin.

Z katechezí papeže Františka vybrali Pavla a Tomáš Redlichovi

Přímluvné modlitby
Bože, Otče, chválíme Tě za Tvou lásku a darování se, uč nás být Tvým obrazem – milovat a dávat sebe.Ježíši, Boží Synu, kéž Tě na přímluvu Panny Marie a sv. Josefa dokážeme přijímat v každém dítěti.

Duchu svatý, pomáhej nám ke vzájemnému usmiřování a odpouštění, ať nezapadá Slunce nad naším hněvem.

www.radiovaticana.cz (rubrika Svatý otec, Generální audience)

 

Předchozí příspěvky

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *