S papežem Františkem o rodině: Děti

Drazí bratři a sestry, poté co jsme probrali různé postavy rodinného života – matku, otce, potomstvo a prarodiče – pozastavím se nad obrovským darem, kterým jsou pro lidstvo děti. Jsou nejkrásnějším plodem požehnání, jehož se muži a ženě od Boha dostalo. Budu se ale také věnovat zraněním, která dětství bohužel postihují. Společnost lze skutečně posuzovat podle toho, jak jedná s dětmi, a to nejenom morálně, ale také sociologicky, totiž zda je to společnost svobodná anebo otročí nějakým mezinárodním zájmům.

Děti jsou darem a mnohému nás učí

Děti nám především připomínají, že v prvních letech života jsme všichni zcela závislí na péči a dobrotě druhých. A Boží Syn toto období nevynechal. Je to tajemství, o kterém na Vánoce každoročně rozjímáme. Jesličky jsou ikonou, která nám tuto skutečnost sděluje tím nejjednodušším a přímým způsobem. Je pozoruhodné, že Bohu nečiní potíže nechat se pochopit dětmi a děti nemají problémy pochopit Boha. Ne náhodou se v evangeliu Ježíš často a krásně vyjadřuje o „maličkých“. Termín – „maličcí“ – označuje všechny, kdo závisejí na pomoci druhých, a zejména děti.

Děti jsou tedy samy o sobě bohatstvím lidstva a také církve, protože nás nepřetržitě přivádějí do stavu, který je nezbytný pro vstup do Božího království, to znamená nepovažovat se za soběstačné, ale uznávat, že potřebujeme pomoc, lásku a odpuštění. Všichni máme zapotřebí pomoci, lásky a odpuštění!

Děti nám připomínají, že jsme nepřetržitě syny a dcerami. I když je někdo dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, zůstává mu synovská identita. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi. Občas jsme v životě nakloněni zapomenout na to, jako bychom byli pány svého života. Jsme však radikálně závislí.

Děti přinášejí svůj způsob vidění reality, a to svým důvěřivým a čistým pohledem. Dítě má spontánní důvěru v tatínka a maminku a spontánní důvěru v Boha, v Ježíše, v Matku Boží. A zároveň má čistý vnitřní zrak, ještě neznečištěný zlomyslností, dvojakostí, životními „škraloupy“, které zatvrzují srdce. Víme, že i děti mají prvotní hřích, že mají svoje sobectví, ale uchovávají si ryzost a vnitřní jednoduchost. Děti nejsou diplomatické. Říkají, co cítí; říkají, co vidí, rovnou. A častokrát přivádějí rodiče do potíží. Děti nejsou obojaké, neosvojily si ještě umění dvojakosti, které jsme si osvojili my dospělí.

Kromě toho jsou děti ve své vnitřní jednoduchosti schopny přijímat a rozdávat něhu. Mít něhu znamená mít srdce „z masa“ a nikoli „z kamene“, jak říká Bible. Něha je také poezií; cítí věci a události a nenakládá s nimi jako s předměty, které používá, protože je potřebuje.

Děti mají schopnost se smát i plakat. To obojí se v nás často „blokuje“, už toho nejsme schopni. Častokrát se náš úsměv stává karikaturou, postrádá život. Stává se neživým a umělým úsměvem klauna. Děti nás proto mohou znovu naučit se smát i plakat. My sami se však musíme ptát: směji se spontánně, svěže a s láskou, anebo uměle? Pláči ještě, anebo už to neumím? Tyto dvě velice lidské otázky nás děti učí.

Ze všech těchto důvodů Ježíš svoje učedníky vybízí, aby „byli jako děti“, neboť „takovým patří Boží království“.

Utrpení dětí  

Děti jsou opravdu obrovským darem pro lidstvo, ale tvoří také obrovskou skupinu vyloučených, protože jim není dovoleno se narodit. Mnoho dětí je hned od počátku odmítnuto, opuštěno, okradeno o své dětství i svoji budoucnost. Někdo se – jakoby na ospravedlnění – opovažuje říkat, že byl omyl přivést je na svět. To je hanebné! Nesvádějme prosím svoje viny na děti! Děti nikdy nejsou „omyl“. Jejich hlad není omyl, stejně jako jím není jejich chudoba, jejich křehkost, jejich opuštěnost. Omylem není ani jejich nevědomost nebo neschopnost – tolik dětí neví, co je to škola. Toto vše nejsou omyly. Pokud vůbec, tak jsou to důvody, proč je milovat více a velkodušněji. Co uděláme se slavnostními deklaracemi práv člověka a práv dítěte, když potom děti trestáme za omyly dospělých?

Ti, kdo jsou pověřeni vládnout a vychovávat, ale řekl bych, že vůbec každý dospělý, všichni jsme zodpovědni za děti a za to, abychom se všemožně zasadili o změnu této situace. Mám na mysli utrpení dětí. Každé dítě, které je marginalizováno, opuštěno, na ulici, žebrá a všemožně se protlouká životem, bez školy a bez lékařské péče, je křikem, který stoupá k Bohu a žaluje na systém, který jsme vytvořili my dospělí. I v takzvaných bohatých zemích mnohé děti prožívají dramata, která je těžce poznamenávají v důsledku krize rodiny, nedostatečné výchovy anebo – někdy nelidské – životní úrovně. V každém případě jde o dětství znásilněné na těle i na duši. Žádné z těchto dětí však není zapomenuto nebeským Otcem! Žádná z jejich slz není ztracena! A stejně tak nemizí naše odpovědnost, sociální odpovědnost lidí, každého z nás i států.

Příliš často na děti dopadají účinky života opotřebovaného nejistou a špatně placenou prací, nesnesitelným časovým vytížením… Děti však platí i za nezralé svazky a nezodpovědné rozvody, jejichž prvními oběťmi jsou. Trpí účinky kultury vyhrocených subjektivních práv a předčasně dospívají. Často absorbují násilí, které nejsou schopny „strávit“, a před očima dospělých jsou nuceny zvyknout si na zanedbanost. Stejně jako v minulosti i dnes dává církev svoje mateřství do služeb dětí a jejich rodin. Rodičům i dětem tohoto našeho světa přináší Boží požehnání, mateřskou něhu, pevnou výtku a rozhodný soud.

Drazí bratři a sestry, děti přinášejí život, veselí, naději, ale také trápení. Život je takový. Přinášejí také starosti a někdy spoustu problémů. Lepší je však společnost s těmito starostmi a těmito problémy než smutná a fádní společnost bez dětí.

Z katechezí papeže Františka vybrali Pavla a Tomáš Redlichovi. Zdroj: www.radiovaticana.cz (rubrika Svatý otec, Generální audience).

Přímluvné modlitby
Bože, Otče, děkujeme Ti, že spolu s dětmi zůstávají i dospělí nepřetržitě Tvými syny a dcerami, prosíme Tě, veď nás k radikální důvěře vůči Tvé lásce.Ježíši, Boží Synu, prosíme Tě za všechny děti, které prožívají utrpení, a za růst naší zodpovědnosti vzhledem k těm nejbližším.

Duchu svatý, prosíme Tě, naplň nás svou něhou, která proměňuje srdce a vede k milosrdenství.

Převztato z lednového Kobylístku.

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *