Lukáš Kryštof

Mám pocit, že dlouhá, plná odboček, selhání, slabosti a slepých zákoutí. Ale také plná naděje, odhodlání a vděčnosti. A pro mě vůbec ne lehká, stejně jako není lehké tohle začít psát. Nevím kde a jak začít.

Jako rodina (většinu času v dětství si pamatuji jen s mámou a sestrou) jsme téměř nikdy nechodili do kostela, a když už, tak se jen podívat a za pět minut ven. Máma pochází z věřící rodiny, ale mám pocit, že už i její rodiče byli „věřící‘‘ jen z jakési setrvačnosti. To jen na vysvětlenou, že jsem sice o Ježíši a Bohu měl nějaké ponětí už od malička, ale nikdy to nebylo téma k většímu hovoru a nikdo mě k víře cíleně nevedl. Na druhou stranu mě věci kolem Boha, Ježíše a církve přitahovaly od doby, co si pamatuji.

První knížka, kterou jsem četl v souvislosti s křesťanstvím, byla z roku 1937 a jmenovala se O Andělích. Dodnes si pamatuji její vůni. To mi mohlo být tak asi kolem deseti let. O něco později jsem doma objevil vydání Nového zákona z roku 1951 s dosti archaickou mluvou, ve kterém jsem si občas četl. Pro mě to však bylo těžké na porozumění.

Každopádně to jsou mé první kontakty s Ježíšem.

Tak to bylo trochu té omáčky okolo a teď vůbec nevím, jak se dostat dál, jak vše vyjádřit, napsat a formulovat, aby to dávalo smysl a mělo to trochu hlavu a patu.

Začnu patnáctými narozeninami, jelikož se mi téměř kryjí s koncem školního roku. Pro mě to byl tehdy konec základní školy a teď zpětně vidím, že i konec bezstarostného a chráněného dětství.

Myslím, že tady někde začíná má osobní cesta životem. Má cesta ke Kristu. Do té doby jsem byl dítě – kluk chráněný v bez­peč­ném prostředí s „jasnými‘‘ názory na svět, na druhé, na nejrůznější situace, nemající problém odsuzovat druhé za věci, o kterých jsem vlastně vůbec nic nevěděl.

Dnes, po téměř patnácti letech od té chvíle nikoho za nic neodsuzuji – alespoň se o to pokouším. Vím, že nic není černobílé a nikdy nevím, čím si který člověk a proč prošel a jaké zkušenosti ho utvářely do podoby, kým je dnes. Protože když se podívám na své ruce a uvědomím si, čeho všeho byly schopny, musel bych odsoudit sám sebe.

Může člověk odsoudit sám sebe?

Kdyby šlo o někoho druhého, můžu si říct – s tím už nechci mít nic společného, s tím se už nechci nikdy vidět, bavit se, na toho si dávej pozor, tomu nevěř.

Myslím, že člověk může odsoudit sám sebe. Ale nemůže před sebou utéct. Nikdy jsem nebyl násilník, ale jinak jsem dělal ty nejhorší věci, jaké si lze představit. Jak druhým, včetně mých nejbližších, tak i sám sobě.

A kde je tady Kristus a má cesta k němu?

Je v tom všem, co jsem kdy prožíval, v bolesti, slzách, beznaději, ve slabosti, v pádech a dalších a dalších selháních, ve slibech, které jsem nedodržel, v před­se­vze­tích, na která jsem neměl sílu. Protože on byl vždycky světlo na konci tunelu. Důvod, proč jsem se vždy snažil drápat nahoru, i když jsem pak zas tolikrát upadl zpět. Byl tam. Nevnímal jsem ho, jako ho vnímá spousty lidí a někdy i já teď – Jako Pana Ježíše, Mesiáše, Božího syna, velkého Vykupitele. Pro mě to byl tenkrát prostě Ježíš – kámoš, průvodce, normální chlap, který byl se mnou. Kolikrát jsem se ho ptal proč? Kolikrát jsem mu nadával a kolikrát děkoval? Kolikrát jsem sám doma brečel a nevěděl kudy dál a jen se modlil a prosil. Kolikrát? To víš jen Ty, Pane.

Jak dlouho, kolik let jsem koukal do té bezedné propasti hnusu a beznaděje? Moc dlouho na to, aby to v mé duši zanechalo velké stopy. A pořád od ní nejsem dost daleko. Snažím se, a i když mi to někdy moc nejde, snažím se dělat, co můžu. Ty to víš. Ty jediný víš úplně vše a stejně ses ode mě nikdy neodvrátil. Proč? Snažím se to pochopit rozumem a to mi moc nejde. Tak to zkouším srdcem a ze srdce Ti děkuji.

Dáváš mi veliké dary.

V jednom okamžiku přišel zlom. Ten okamžik nedovedu přesně určit. Jen si pamatuji, že jsem věděl, že se musí vše změnit. Začal jsem se hodně modlit a číst Nový zákon a prosit o odpověď, o změnu v mém srdci a myšlení. Jednou při četbě evangelia jsem dostal odpověď. Byla to pasáž, kdy Ježíš říká něco ve smyslu: „Podívej se na ptáky a lesní zvěř, na květiny, jak se o ně Hospodin stará. A ty se bojíš, že budeš mít nedostatek?“ V té chvíli jsem se rozhodl. Vydám se na svou malou velkou cestu. Svěřím se do rukou Božích. A to jsem také udělal.

A Tys mi dal, Pane, dar cesty, putování či jakéhosi „čundru“ do Španělska. Nechal jsi mě samotného daleko od domova, bez peněz a nevědoucího si rady a celkem i zoufalého. Ale byls tam se mnou a byly to jedny z nejšťastnějších chvil v mém životě. Protože to byly chvíle poznání. Vím, že jsi tam byl se mnou a možná ses mi i smál. Ale dal ses mi poznat. Vrátil jsem se z té cesty s jistotou, že Bůh je a že celou dobu při mně stojí a jen čeká, až se rozhodnu. Děkuji Ti, Pane, že jsi mi dal možnost se rozhodnout. Děkuji, že ses mi dal poznat.

Děkuji Ti za dar mé rodiny. Děkuji Ti za tu malou dušičku. Děkuji, že i Ty věříš ve mě.

Za pár dní mám být pokřtěn. Je to má odpověď Kristu. Je to mé ano, děkuji i prosím.

Ta zmiňovaná cesta pro mě byla zlom, a proto ji ještě jednou zmíním. Na té cestě jsem si psal něco jako deník. A když jsem se vrátil zpět domů a rozhlédl se všude okolo, bylo mi z toho dost špatně a smutno. Zase zpátky jako by se vůbec nic nestalo, jako bych nikdy nikde nebyl. A tak jsem ty všechny pocity do toho deníku ještě dopsal, s tím, že to bude poslední záznam. O pár dní později jsem ho ale otevřel ještě jednou, tentokrát opravdu naposled. Ten poslední záznam z té úžasné cesty zní: cesta nikdy nekončí.

Děkuji Kristu za vše dobré, co mi dává, ale děkuji mu i za slzy, bolest, a slabost. Protože tyhle věci mě naučily ptát se po tom, co má skutečnou hodnotu. Děkuji.

Takže moje cesta ke Kristu? Ježíš sám řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ A já věřím, že tahle cesta nikdy nekončí.

Martin Jan

Vyrůstal jsem v době socialismu a byl veden ke slušnosti, ovšem bez víry. Vlastně jsem věřil, ale v „Něco“ a nikoli v „Někoho“. Kostely jsem považoval za historické památky a víru za něco přežitého, co už není v moderním světě potřeba. V mladistvé dospělosti jsem dokonce víru považoval za „berličku slabých“. Vždyť mladý muž nic takového nepotřebuje, poradí si sám… (Jak pyšné!)

Svůj čas a úsilí jsem převážně vkládal do své práce. Proto Pán přišel se svým prvním voláním do pracovního prostředí, avšak já neodpověděl. Sice jsem si tehdy přečetl jedno z evangelií, ale spíš jen pro zajímavost. Přesto na mne Bůh nezanevřel a zpětně vidím, že mě chránil před Zlem (Díky, Pane!). Sice jsem žil jako „slušný moderní člověk“, ale až teď zpětně vidím, kolik hříchů jsem vlastně napáchal (a daleko víc ve svých myšlenkách). Dokonce jsem začal ve snaze o získání více „životní energie“ číst knihu o reiki! A to už Pán, který jistě stál celou dobu tiše vedle mne a při mně, „musel“ zasáhnout. Možná kvůli modlitbám mé již zesnulé babičky, ale určitě kvůli Své lásce a milosrdenství. Opět v práci (kde jinde, že?) přišlo Jeho volání a i přes můj rozumový odpor se najednou Bible přeměnila z legendy do skutečné historické události (a až později do „návodu jak žít“ a ještě později do radostné zvěsti a živého Božího slova, které promlouvá osobně a aktuálně – jen naslouchat…). Pak jsem jednou řekl: „Ježíši, klobouk dolů za to, co jsi pro mě udělal! Nikdo jiný za mne život nepoložil! Já bych to tedy nikdy nedokázal…“ A pak se začaly postupně dít události směřující až k přípravě na křest. A dá-li Pán Bůh, budu o letošních Velikonocích pokřtěn, čímž potvrdím přijetí Ježíše a budu přijat „za vlastní“. Nevím, co to se mnou udělá, ale vnímám to nyní jako znovuobjevení cesty „domů“, kde jsem vždy vítán.

Takže šťastný konec? Nikoli, nýbrž šťastný začátek. Důležitý bude cíl, abych směřoval tam, kde nás čeká Ježíš se svou blahoslavenou Matkou, abychom skrze Něho přešli navždy k Otci. A čím víc Ježíše poznávám, tím víc vidím, jak moc jsem mu vzdálen! Ostatním možná připadám jako slušný člověk, ale Boží soudy jsou jiné než lidské (zkreslené hříchem). Sice se denně modlím, ale zanedbávám například čtení Písma. Sice chci konat dobro (nebo aspoň neubližovat), ale přitom se hněvám na své vlastní děti, odsuzuji jiné lidi atd. Vím, že svět pomine, ale přesto mu věnuji více času než Bohu. Zkrátka často hřeším, myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat…

Teď už vím, že sám to nezvládnu. A tak prosím Ducha svatého o Jeho dary, Otce o milosrdenství a Ježíše o pomoc a zejména o více lásky. O více lásky k Němu, aby můj vztah k Němu nebyl povrchní. O více lásky k lidem, abych v nich viděl Ježíše a své bratry a abych odsuzoval hřích a ne lidi. Ostatně sám mám v oku tolik trámů…

Pane Ježíši, neumím Ti dostatečně poděkovat (ani to není pro člověka možné) za všechno, co jsi pro mě a pro nás vykonal a stále neúnavně s láskou činíš. A to přesto, že Ti neprojevujeme moc vděčnosti a naopak Tě stále zraňujeme. Moje kamenné srdce! A přitom jsi mým a naším světlem, kompasem a učitelem, útěchou a pokojem, milosrdenstvím, silou, nadějí, rodinou a láskou. Jsi můj a náš Bůh!

Prosím pomáhej mi, abych se Ti přibližoval stále víc a nikdy se od Tebe nevzdálil! Ať jsem s Tebou nejen v modlitbě či při mši svaté, ale od rána do večera, v každodenních radostech i starostech.

Prosím obrať k sobě moje děti a mou rodinu, odpusť nám naše hříchy a přiveď do Nebe naše i všechny ostatní duše! Věřím, že nám pomůžeš, neboť Ty jediný nám můžeš pomoci a Ty nám chceš pomoci, protože nás miluješ! Díky a chvála Tobě, Pane!

Amen!

Alice Terezie

Když jsem byla malá, nemohla jsem pochopit, kdo je ten plechový pán, který visí na kříži u našeho hřbitova. Věděla jsem jen to, že se jmenuje Ježíš a že kvůli němu lidé chodí do kostela. Trvalo to dlouho, než pro mě postava Ježíše nabyla konkrétních obrysů. Ještě než jsem složila maturitu, chodila jsem kolem něj – plechového a vyšisovaného – skoro každý den do práce. Vznášel se kolem něj vágní ulehčující pocit, pořád tam tak pokojně visel s prazvláštním výrazem ve tváři, člověk, který něco velkého udělal, kotvička mojí každodenní cesty. Za posledních šest let jsem kolem něj neprošla ani dvacetkrát. I tak ho tam úplně vidím, kouká na křižovatku vlastně pořád stejný, jen trochu oprýskanější než dřív. Zato jeho osoba pro mě teď znamená víc než kdy jindy. Je jistota, je skála, je přítel. Je ten, na kterého si nikdy nechci dovolit zapomenout, protože vím, že ani on nikdy nezapomene na mě.

Vzpomínám si, jak prazvláštně jsem se cítila před pár týdny, když mi volala moje maminka se zprávou, že dědeček umřel. Ze všeho nejvíc jsem mu totiž strašně záviděla. O pár dní později mi došlo, že Boha vlastně viním, viním ho z toho, že mě poslal na tenhle svět, do situace, ve které se vůbec necítím dobře, a on je přitom fyzicky daleko. Jako hlupáček jsem měla pocit, že mě tu nechal, ať se tu v tom nějak patlám, a z dálky se na mě potměšile dívá. Když jsem potom jela domů z pohřbu vlakem se svojí sestřičkou, došlo mi, že je mezi námi dvěma docela velký rozdíl v životní úrovni a já si můžu dovolit zaplatit mnohem víc než ona. Trochu mě to přivedlo zpět na zem, hned tu neděli cestou do kostela jsem si uvědomila, že se chovám jako nějaká nesnesitelná americká puberťačka. Taková, která si stěžuje, že k narozeni­nám namísto růžového Porsche dostala červené Ferrari (a proto jsou její rodiče nejhorší na světě). Anebo jako kdyby můj přítel někam odjel na služební cestu, nechal mi v domě všechno, co potřebuju, ještě mi zařídil i uklízečku, a já bych mu vyčítala, že mě nemá rád, protože mi nepřinese každé ráno kytku do postele. Čistě technicky vzato se jedná o reálnou námitku, v kontextu situace je to ale naprosto absurdní detail – jsem obklopená důkazy lásky a péče každý den a stěžuju si na naprostou podružnost. Taková být nechci, otázkou mi ale zatím stále zůstává, jaká být chci. Vzpomínám si, že jsem se před časem cestou do práce modlila něco jako „chtěla bych být pro Tebe úplně prázdná, ať mě Ty sám můžeš naplnit, ať jsem jen nádoba pro to, co Ty chceš.“ Kdo ví, možná jsem právě teď v té prázdné fázi. A vypadá to dost zle, protože to uvnitř člověka křiví realitu, nejspíš podobně jako černá díra ve vesmíru. Ale je to dar, který otevírá možnost pro to, být plná. Velikonoční vigilie pro mě bude hodně těžká a možná na úplné hranici zvládnutelnosti, to ale nic nemění na tom, že tam prostě budu. Pro Ježíše. Trochu se to bojím vyslovit a napsat, ale budu tam proto, že ho miluju. Je to hrozně osobní a vlastně těžké k uvěření, ale je to tak. Možná nás spolu čeká ještě dlouhá cesta, ale cokoli se stane, vždycky jeden druhého poneseme v srdci. Jednou, jednou bych chtěla stát pod jeho křížem a znát celou skutečnost, celou tu tíhu, abych mohla být úplně s ním. Kdo ví, třeba jednou, třeba za tisíc let.

Jana z Arku a Ondřej Jonáš

Naše cesta k víře je lemována dobrými lidmi a nám stačilo nechat se vést.

P. Brtník nás provedl nástrahami prvního roku katechumenátu a rozptýlil naše největší vstupní obavy a nejistotu.

František nás v druhém roce naučil se modlit, ukázal nám, jak vnímat Boží lásku a jak si vážit Kristovy oběti za nás.

Kuchařovi nás trpělivě provázeli celou naší přípravou a inspirovali nás v tom, že křesťanství není víra jen o chození do kostela, ale že může a má od základu proměnit náš život.

Naše rodiny, naši kmotři i garanti a někteří naši přátelé nám připravili cestu a pak nás na ní všemožně podporovali.

Jsme vděční za všechnu jejich dosavadní pomoc a doufáme, že dokážeme nyní svěřené hřivny bohulibě rozmnožovat.

Pavel Augustin:

Hledat mě přiměla prázdnota sebestřednosti, nalézt mi pomohli dobří lidé v mém okolí, zůstat a jít dál po cestě jiní, co putují. Cesta je dlouhá a náročná, ale když se podívám, kde jsem dnes, oproti tomu, odkud cesta k Bohu a duchovnímu naplnění začala, jsem připraven jít dál.