Vzájemný dialog kultur a křesťanství

Mezi poselstvím spásy a lidskou kulturou jsou četné spojitosti. Vždyť když se Bůh zjevoval svému lidu postupně až k plnému projevení sebe ve vtěleném Synu, mluvil způsobem vlastním kultuře té které doby. (…) Církev byla poslána ke všem národům všech věků a zemí, neváže se výlučně a neodlučitelně na žádnou rasu nebo národ, na žádný určitý způsob života, na žádné starodávné ani novodobé zvyklosti (GS 58). 

Připomeňme si památnou větu uvádějící konstituci Gaudium et spes, jež dala celému dokumentu název: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Tím církev jasně deklaruje, že žádný člověk se svými radostmi i bolestmi jí nemůže zůstat lhostejný. A nemůže jí tedy zůstat lhostejné ani to, jak člověk chápe a utváří svou existenci ve světě. Tím se dostává do centra pozornosti důležitá část církevní nauky – téma kultury. Koncilní otcové jí věnovali celkem deset článků druhé kapitoly.

Význam pojmu kultura

Abychom hned na začátku předešli nedorozumění, je vhodné zmínit, co je míněno slovem kultura.

Úvodní článek kapitoly (53) vymezuje kulturu jakožto „v širším smyslu vše, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své mnohostranné duševní i tělesné vlohy; snaží se poznáním a prací podřídit zemi své nadvládě; zlidšťuje společenský život (…)“.

Latinské slovo cultura je příčestím trpným od slovesa colere, jež znamená pěstovat či vzdělávat a starořímský filosof Cicero jej použil jako metaforický překlad Platonova pojmu „péče o duši“ – cultura animi, neboť původně slovo znamenalo pěstování užitkových plodin, o které se – na rozdíl od samostatně rostoucího plevele – člověk musí cílevědomě starat, pěstovat je, zušlechťovat, prostě kultivovat. V neobecnějším smyslu lze kulturu charakterizovat jako projev vší lidské činnosti, jejímž prostřednictvím člověk přetváří přírodu, společnost i sebe samého. Kulturu v tomto smyslu lze popsat jako ucelený systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a který prostřednictvím výchovy předávají dalším generacím. Lapidárně řečeno – kulturou rozumíme vše, co člověka obklopuje, s výjimkou přírody: prostředí, v němž žije a pracuje, zvyky, styl oblékání, stravování, hygiena, zábava i sport, jazyk, náboženství, právní systém, morálka, umění, vzdělání, věda, společenské instituce.

Teprve od novověku se pojem kultura používá pro označení vybraných lidských činností ve smyslu uměleckém – hudba, literatura, výtvarné umění, divadlo – které mají člověka rozvíjet a naplňovat. V protikladu k této „vysoké kultuře“ se přibližně od 18. století profilovala tzv. lidová kultura – dnes popkultura nebo masová kultura, která představuje převážně zábavu či rozptýlení a svou komerční a konzumní povahou často spíše ducha ubíjí a vyprazdňuje.

Kultura oplodňovaná evangeliem

Je-li tedy člověk ve své společenské a historické konkrétnosti ovlivněn kulturním prostředím, nabízí se otázka, jaký je vztah kultury křesťanství, jestliže obojí člověka vede k tomu, co jej přesahuje.

Konstituce v čl. 57 uznává, že řada lidských činností člověka pozvedá k vyšším principům a oceňuje přínos vědy (hledající pravdu), umění (zobrazující krásu) i politiky (usilující o obecné dobro). V jednom z předchozích zamyšlení jsme konstatovali, že hlavním mottem konstituce je koncept dialogu mezi světem a církví; a stejně tomu je i v případě kultury: vzájemný vztah křesťanství a kultury je bytostně dialogickým, za každých okolností dynamickým.

Církev – právě proto, že je katolická, tedy všeobecná – nesmí být vázána na žádnou kulturně podmíněnou podobu křesťanství (GS 58). K vlastnímu poslání církve naopak patří úkol rozličné kultury pronikat, přijímat, sdílet je a obohacovat tím, že v jejich prostředí přivádí člověka k jeho poslednímu cíli.

Toto pojetí kultury je značně odvážné, neboť znamená jak odmítnutí mentality kulturního boje, tak i překonání reduktivního pojetí katolicity zaměňované s evropocentrickým přístupem, z čehož vyplývá i ocenění kulturního pluralismu. Dialogický vztah kultury a křesťanství znamená též přínos pro křesťanství, neboť kultura je nosičem, kterému křesťanství vděčí za konkrétní dějinné vyjádření.

Neexistuje „chemicky čistá forma“ křesťanství, neovlivněná žádným dobově kulturním kontextem; sám Bůh se vtělil do konkrétního kulturního prostředí židovské Galileje, „za císaře Augusta, když Sýrii spravoval Quirinius“. Podobně, jako vtělení (inkarnace) do jednoho kulturního modelu má univerzální spasitelský význam pro lidi všech kultur všech dob, stejně tak evangelium se má vtělovat do každé kultury – a tento proces teologie nazývá inkulturace.

Prof. Halík zdůrazňuje, že „evangelizace nespočívá ve zbožné rétorice, nýbrž ve vtělování hodnot evangelia do způsobu myšlení lidí a jejich životního stylu. Pravá evangelizace, na rozdíl od povrchní náboženské agitace, neopomíjí inkulturaci, dlouhodobý, trpělivý proces zakořeňování víry do žité kultury společnosti. Tento proces předpokládá porozumění kultuře, kterou církev chce oslovit, schopnost dialogu, hledání styčných bodů.“

Odlišnost kultury a víry

Poslední článek kapitoly představuje ódu důvěry v přínos společenských věd, ale i „svobodu bádání, myšlení a pokorného i statečného projevování názorů věřících“ (GS 62).  Po éře paranoidní modernistické krize by autorům zmíněných myšlenek měl být udělen bobřík odvahy.  Osobně doporučuji – je to jedna z nejkrásnějších pasáží celého dokumentu.

Právě proto, že se církev neváže na žádnou konkrétní kulturu, ale z různých kultur v průběhu staletí čerpala poznatky, terminologii i způsoby myšlení, je důležité rozlišovat mezi nadčasovým obsahem evangelia a jeho dobově a kulturně podmíněným prožíváním, „protože něco jiného je sám poklad víry neboli pravdy víry a něco jiného způsob, jímž jsou vyjadřovány, i když ovšem smysl a význam zůstává tentýž“ (GS 62).

Kultura je světem okolo nás a životním stylem, do něhož jsme byli vrženi. Již samo slovo napovídá (colere = kultivovat), že kultura je nejen dědictvím předchozích generací k zachování, ale zejména úkolem k uskutečňování. Pečovat o životní prostor, společenské klima i vlastního ducha – to není parketa jen pro vědce, umělce a mediální producenty. Je to úkol pro každého z nás.

Franta Reichel

Text vyšel v dubnovém Kobylístku.

Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje). Další texty této série:

Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes

Důstojnost manželství a rodiny

Co jsou ti laici zač?

Znamení doby: Od ateismu ke zdivočelé religiozitě

50 let od Velké vatikánské revoluce

Nekonečná důstojnost lidské osoby

Od proklínání k dialogu

Do nového roku s Radostí a nadějí

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.