Znamení doby: Od ateismu ke zdivočelé religiozitě

Aby církev splnila (svůj) úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou (…) Je tedy třeba poznávat a chápat svět, v němž žijeme, jeho očekávání, touhy a často i dramatičnost (GS 4).

Mnoho našich současníků však toto hluboké životní spojení s Bohem vůbec nechápe nebo je výslovně odmítá, takže ateismus je nutné počítat k nejzávažnějším skutečnostem naší doby a podrobit ho velmi pečlivému zkoumání (GS 19).

K četbě církevních dokumentů patří i schopnost rozlišování nadčasových pravd od historicky či kulturně podmíněných znamení doby. Text Gaudium et spes nám v tom může být vhodnou průpravou. Předchozí úvahy jsme věnovali trvale platným antropologickým konstantám, nyní se podíváme na úryvek představující pomíjivost a historičnost.

Koncil se konal v kulturně společenském kontextu konkrétní doby a řada jeho myšlenek jej logicky odráží. Některé zůstávají platné i dnes, jiné již na aktuálnosti ztratily. Tuto dějinnost a zasazenost do života své doby koncil nejen přiznává, ale ukládá ji církvi jako trvalou metodiku inkulturace evangelia.

Vůbec poprvé se v církevním dokumentu objevil termín znamení doby. Zkoumat a optikou evangelia vykládat znamení, která s sebou přináší každá doba a jimiž se generace odlišují jedna od druhé, patří k základním úkolům církve. Jinými slovy: odpovídat současné generaci na její dnešní otázky a potřeby. Zní to banálně, v praxi je s tím často problém.

Církev bývá totiž obvykle v dobrém slova smyslu konzervativní, což znamená, že se nechce zbrkle a ukvapeně přizpůsobovat nejnovějším módním trendům, ale snaží se spravovat poklad tradice a osvědčených hodnot minulosti.

V důsledku toho je v přijímání nových výzev a měnících se podmínek opatrnější a leckdy pomalejší než ostatní části společnosti, a to je jistě dobře. Ze stejných důvodů se však stává, že církev je pozadu a jaksi ve skluzu k současné kultuře a výzvám doby.

A to už dobré není, neboť magisterium pak často odpovídá na otázky, které dnes již nikdo neklade a nikoho nepálí, neboť byly aktuální před třiceti či padesáti lety, pro minulou generaci, zatímco na rozpravy, spory a kulturní proměny, které hýbou veřejným míněním dnes, bude mít církev odpověď až zítra (za dvacet, třicet let).

Bůh je mrtev

Jedním z příkladů této skutečnosti může být varování koncilních otců před ateismem a sekulárním humanismem, který byl na vrcholu rozkvětu v šedesátých letech minulého století, tedy právě v době koncilu. Tehdy se zdálo, že ateismus postihne všechny části světa i vrstvy společnosti a že je největší hrozbou pro víru.

Koncil se proto tímto znamením své doby zabýval. Polemiky i diskuze byly hojné a plné emocí, mnozí biskupové požadovali otevřené odsouzení ateistických marxistických režimů a komunistického útlaku náboženství.

Články 19 – 21, věnované ateismu, neobsahují jeho jasnozřivou analýzu, ani vyčerpávající popis, natož strategii boje s ním. Tři zdánlivě banální odstavce jsou unikátní v něčem jiném: je to vůbec poprvé, kdy se všeobecný koncil vážně zabývá fenoménem nevíry, neboť předchozí koncily spíše řešily otázky jino-víry, neortodoxních názorů a bludů. Současně nám uvedený text ilustruje dějinnost a pomíjivost dobových problémů.

Generaci šedesátých let se zdálo, že „evoluční budoucností náboženství je jeho zánik“, víra se pomalu ubírá na smetiště dějin a křesťanství vezme s sebou. Pro koncilní otce to bylo jedním z konkrétních symptomů doby, proto k němu zaujímali stanovisko.

V pokoncilní době se pak objevila teologická literatura studující ateismus, na papežských fakultách vznikly katedry ateismu, mnoho vědců, publicistů a umělců vedlo s ateismem fundovanou polemiku.

Bůžci se vracejí

Co však byla signa temporum v šedesátých letech, nemusí jimi být dnes. Některé otázky šedesátých let jsou nadále aktuální (tehdy např. spatřila světlo světa antikoncepční pilulka), jiné však odnesl čas.

Osamělí heroldi ateismu, agnosticismu a skepticismu se sice objevují dodnes, počátek třetího tisíciletí je však poznamenán rozmachem religiozity všeho druhu, zdivočelé spirituality, směrů new age, východních meditačních praktik a spousty více či méně exotických i bizarních náboženství, filosofií a teosofií.

Knihkupecká oddělení esoteriky patří k největším, nejnavštěvovanějším a také k nejzmatenějším, neboť v nich seženete publikace o džinismu, talmudské moudrosti, tantrickém sexu, příručky kartářek i vykladačů snů, knihy od Benedikta XVI. i brožury o pití fetišů, turínském plátnu, kabale, zoroastrismu, kultech vúdú, afro-brazilských magiích i páteru Piovi z Pietrelciny.

Tradiční církve a náboženské instituce se netěší obecné důvěře a zájmu, ale duchovno, zásvětno a okultní praktiky prožívají boom. Současným trendem je individualizace a privatizace víry, bezbřehý pluralismus a náboženský synkretismus – lidé si míchají vlastní náboženské koktejly, často z ingrediencí zjevně neslučitelných i nestravitelných.

Není divu, že z nesmyslných, sobě na míru namixovaných spiritualit přichází v lepším případě kocovina, v horším trvalé poškození duchovního či duševního zdraví. Člověk v sobě nemůže dlouhodobě potlačovat přirozený sklon k religiozitě…

Odkaz koncilu: číst znamení doby

Odpovídat dnes na otázky ateismu je zpozdilé. Tváří v tvář postmoderní renesanci náboženství, kvetoucímu obchodu se zábavně spotřební spiritualitou, znepokojivým podobám vytěsněné religiozity, nepřeberné pluralitě náboženských a kulturních tradic, sběratelství duchovních zážitků a povrchních dojmů laciné mystiky, experimentování na poli nadpřirozena a posvátna, a náboženského kutilství je třeba odpovídat „způsobem každé generaci přiměřeným“ (GS 4).

Jaká znamení doby – ve světovém, evropském i českém kontextu, v naší farnosti, v mé rodině, třídě a kanceláři – mi kynou a čekají na rozluštění? Jaké úkazy, typické pro dnešní dobu, mám konfrontovat s evangelijním poselstvím a odpovídat na ně jazykem dneška pro lidi dneška? Které radosti a naděje, smutky a úzkosti vnímám a prožívám jako příznačná znamení této doby? A která znamení již patří době minulé a bylo by užitečné se jimi přestat zabývat?

Franta Reichel

Text vyšel v lednovém Kobylístku.

Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje). Další texty této série:

Úvahy nad dokumentem Gaudium et Spes

50 let od Velké vatikánské revoluce

Nekonečná důstojnost lidské osoby

Od proklínání k dialogu

Do nového roku s Radostí a nadějí

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.