To ovšem vyžaduje, abychom nejprve v samé církvi podporovali vzájemné uznání, úctu a jednomyslnost bez vylučování oprávněné různosti názorů; a to proto, aby se rozvíjel stále plodnější rozhovor mezi všemi, kdo tvoří jeden Boží lid, ať jsou to pastýři, nebo ostatní křesťané, neboť co věřící spojuje, je silnější, než co je rozděluje. Ať platí zásada: v nutných věcech jednota, v nejistých svoboda, ve všem láska.(GS 92)
Jsme na konci pastoračního roku i letmé exkurze po myšlenkách konstituce Gaudium et spes. Připomněli jsme si nejen důvody svolání koncilu, ale zejména příčiny vzniku dvou konstitucí o církvi, které by se daly shrnout pojmem aggiornamento – což je církevní eufemismus pro reformu a radikální vnitřní obnovu církve (září).
Toto obrácení od zatrpkle defenzivního odmítání světa k opětovnému navázání vztahů a spolupráci se společností jsme vyjádřili klíčovým heslem dialog (říjen).
Připomněli jsme nezcizitelnou důstojnost lidské osoby, plynoucí z antropologického pojetí člověka jakožto obrazu Božího (listopad) a v této myšlenkové linii i revoluční příklon církve k lidským právům a jejich obhajobu (prosinec).
V prosincovém textu jsme též vzpomněli padesáté výročí vyhlášení Gaudium et spes. Na příkladu polemiky s ateismem jsme poukázali na historický kontext vzniku pastorální konstituce a nutnost rozlišovat časově podmíněné výzvy společnosti – proto se v koncilním dokumentu objevuje výraz znamení doby (leden).
Motivem únorového zamyšlení se stali laici – nikoliv jako podržtaškové kléru, ale jako evangeliem inspirovaní křesťané sloužící světské společnosti. Oblast rodiny a manželství ilustrovala nezralost autorů konstituce a nepřipravenost církevního myšlení čelit potřebám doby – před padesáti lety jako dnes (březen).
Nezbytnost rozlišování mezi nepomíjivou pravdou evangelijního poselství a kulturně podmíněnými formami jeho vyjádření jsme konstatovali současně s potřebou neustálé a vždy aktuální inkulturace – procesu zakořeňování víry do žité kultury společnosti (duben).
Květnové úvahy o křesťanském pohledu na práci a svět hospodářství nás přivedly do samého srdce sociální nauky církve, konstatovali jsme zásadu univerzálního určení statků i přednosti lidské práce před kapitálem. Minulý měsíc jsme liturgický princip participatio actuosa aplikovali na svět politiky a občanské společnosti. Během deseti měsíců jsme letem světem zrekapitulovali alespoň část myšlenek Gaudium et spes.
Proč to zde nyní připomínáme?
Koncil – pohroma, nebo záchrana církve?
Abychom se ujistili, že před koncilem bylo všechno špatně, a teprve koncil přinesl osvobození od mrtvé litery a naději na obnovu křesťanství? Rozhodně nikoliv – stejně jako nelze tvrdit, že před koncilem bylo vše v pořádku, vládl pevný řád, kostely i semináře praskaly ve švech a koncil provedl nesmyslné reformy, uvedl církev do stavu chronické krize a jedinou nadějí je vrátit se zpět a obnovit blažené poměry a mentalitu předkoncilní církve. Oba pohledy jsou ideologické a ahistorické a současnému životu církve a dnešní společnosti nemohou přinést žádný užitek.
Církev vždy procházela proměnami, které byly nutnou reakcí na historický vývoj společnosti. Každé uzavření se přijímání nových impulsů, omezení inovativní schopnosti křesťanství a neochota adaptovat se na nové podmínky se vždy ukázaly jako slepá ulička. Jednou z takových výrazných a nezbytných proměn byl Druhý vatikánský koncil, který patří k největším událostem nejen moderních či novodobých dějin, ale i dějin církve vůbec. Zda bude v budoucnu považován za jednu z promarněných šancí či za rozhodující obrat, kdy církev začala plnokrevně plnit své poslání, dnes ještě nelze říci.
Počátek světové církve
Církev je poprvé v dějinách lidstva skutečně globální a jen obtížně se loučí s římským centralismem a europocentrismem. Podle Rahnera otevřel koncil třetí epochu dějin církve: první byla krátkou etapou židokřesťanské komunity, druhou vymezuje helénizace křesťanství a dominance evropského, převážně západního křesťanství; tou třetí je doba světové církve.
A přes všechen pokrok se zdá, že teprve s papežem Františkem začne doopravdy snaha o vytvoření světové církve bez evropského paternalismu.
V každém případě nyní prožíváme období zápasu o interpretaci koncilu, který je pokračováním zápasu o charakter a podobu církve budoucnosti. Řada církevních elit se v pokoncilovém období zalekla reformního náboje a snažila se vliv koncilu na dění v církvi mírnit.
Mnoho nevyřešených problémů a malá ochota je řešit přineslo krizi věrohodnosti a důvěryhodnosti, která je spolu s krizí atraktivity nejvážnější výzvou pro církev budoucnosti. Nicméně v postmoderně narazila církev na něco mnohem horšího, než je pronásledování nebo antiklerikalismus: na výsměšný nezájem. Většině současníků je církev prostě fuk a ta dnešnímu člověku neumí srozumitelně zdůvodnit svoji existenci.
Třetí vatikánský koncil?
Církev dnes – jako v dějinách často – stojí na křižovatce. Plody koncilu může sklízet i po mnoha letech, může se však také jednat o promarněnou příležitost způsobenou strachem z důsledného naplňování koncilního ducha.
Jak uvádí Tomáš Petráček, „příčinou je nedotažený proces inkulturace, obava o ztrátu identity a málo odvahy pokračovat v cestě započaté koncilem. Jeho přínos tak nemohl být plně využit a zhodnocen a církev stojí jakoby nakročena směrem do budoucna, ale tento krok nedokončila a má velké pokušení se nostalgicky ohlížet do idealizované minulosti. Tam ale cesta nevede.
Do budoucnosti, alespoň té bezprostřední, církev s oporou dalšího koncilu počítat může jen stěží, ale bude nutně potřebovat větší otevřenosti, decentralizace, odvahy k hlubším reformulacím pravd víry, k hledání nových forem pastorace i vnitřního života církve, založeného na vzájemné službě všech jejích členů.“
Odkazem konstituce Gaudium et spes – a vlastně celého koncilu – je poselství všem, katolíkům i nekatolíkům, věřícím i nevěřícím, že není žádné „my“ a „oni“, ale že všichni společně, celé lidstvo, jsme na jedné lodi. Nejvýznamnější dar Ducha svatého církvi skrze koncil představuje skutečnost, že církev se vnímá jako putující Boží lid a znovu se ujímá svého hlavního poslání: Hlásat evangelium, přinášet spásu lidem své doby a sdílet jejich radost i naději, smutek i úzkost.
Franta Reichel
Převzato z prázdninového Kobylístku.
Text je součástí série úvah nad dokumentem Gaudium et Spes (Radost a naděje).
Další texty této série:
