Co Bůh praví církvi dnes? – část pátá

Téma: Slavit

Přinášíme vám poslední část syntézy z výstupů našich farních skupinek (odevzdaných v březnu 2022). Po tématu, které se věnovalo otázkám autority, vedení místní církve a spoluúčasti nás laiků, se zaměříme na společné naslouchání Božímu slovu a slavení eucharistie. Jak inspirativní a určující pro náš společný život a naše poslání je v našem společenství modlitba a liturgické slavení? Jak ovlivňují naše nejdůležitější rozhodnutí? Jak napomáháme tomu, aby se všichni věřící aktivně účastnili liturgie? Jaký prostor je dán možnosti zapojit se do služby lektora a akolyty?

„Nemáme přesvědčovat druhé lidí, jak mají žít, ale žít tak, aby se ostatní lidé ptali, kde čerpáme sílu, energii a radost.“ (František Saleský)

Jsme vděční za společné slavení při bohoslužbě! Je to základ, který se promítá do celého našeho života. Společné slavení je kostrou, kterou každý z nás musí oživovat modlitbou, vnitřní modlitbou, společenstvím; oživování kostry je spojeno s Duchem Svatým.

Jsme rádi, že můžeme být ve farnosti, kde pozvání ke společnému slavení je určeno všem! Slavení mše svaté doprovází varhaníci i různé hudební skupiny. Farnost je otevřená věřícím, kteří se chtějí zapojit a nabídnout své služby lektorů či akolytů. Jejich (jeho i její!) přítomnost u oltáře zviditelňuje všeobecné kněžství Božího lidu. Rytmické mše svaté pomáhají rodinám s malými dětmi, aby se zapojily i děti a chodily do kostela rády. Děti se zapojují do obětního průvodu. Ve všední den je pak možnost prožít mši svatou přizpůsobenou dětem mladšího školního věku.

Přesto si klademe řadu otázek, jak naše společné slavení ještě prohloubit. Touto cestou zveme všechny farníky ke společnému promýšlení a hledání:

• Během koronaviru byly návštěvy bohoslužeb pochopitelně omezeny. Vnímáme však, že i po tomto těžkém období je účast dospělých i našich dětí snížená. Jak bychom to mohli změnit?
• Jak by mohl každý jeden z nás přispívat ke společnému slavení? Uvědomovat si svá charismata, objevovat je a dát je do služby.
• Máme velmi dobré zkušenosti s aktivitami podporujícími sjednocení křesťanů. Jak umožnit jejich pokračování a rozvíjení?
• Vnímáme jako důležité, aby se žalm nenahrazoval jinou písní. Žalm má ve slavení liturgie své místo a vytváří ucelený text liturgie dané neděle.
• Věřící potřebují zejména po přijetí svátosti eucharistie ztišení a možnost hlubšího rozjímání. Nevhodná hudba upoutává a strhává na sebe pozornost. Zkusme se společně zamyslet nad vhodným výběrem písní a způsobem jejich reprodukce.
• Nenašli jsme vhodný způsob, jak řešit rušivou přítomnost nevěřících účastníků liturgie (bezdomovci).

K lepšímu prožívání liturgie by nám ve farnosti mohlo přispět i následující:

• Větší informovanost od kněží v oblasti smyslu a prožívání liturgie
• Informování věřících před mší svatou, pokud se bude při mši svaté dít něco nezvyklého (např. přítomnost fotografa)
• Lepší koordinace služby lektorů a akolytů – zvláště ve všedních dnech
• Vyhrazená místa pro špatně slyšící
• Nabídka možnosti návštěvy kněze pro nemocné
• V kostele mít k dispozici jednoduchou brožuru s mešní liturgií, aby se mohl náhodný návštěvník kostela zapojit do průběhu a slavení mše svaté.

Shodli jsme se, že pro zavedení úprav a potřebných změn je nutné využívat farní radu.

„Buďme vděční za to, co ve farnosti máme!“

Z výstupů farních synodálních skupinek připravili: Jana Polášková, Anna Gelety a Michal Dobíšek

Níže naleznete v odkazech celý text syntézy z farních skupinek včetně statistických údajů, důležité dokumenty týkající se synodního procesu v naší farnosti, diecézi, České republice i Evropě a také další části seriálu o výstupech farních skupinek.

Syntéza závěrů synodálních skupinek Farnosti Sv. Terezie – Kobylisy

Prezentace k syntéze závěrů synodálních skupinek Farnosti Sv. Terezie – Kobylisy

Syntéza závěrů Arcidiecéze pražské, Národní syntéza, Národní dokumenty Evropské kontinentální fáze synody (anglicky)

Závěrečný dokument Evropského kontinentálního setkání

Pracovní dokumenty generální synody https (anglicky) a další český – asi neoficiální překlad a další povídání 

Pražský synodální rozcestník

Zde najdete starší texty týkající se synodálního procesu v naší farnosti

Co Bůh praví církvi dnes? – úvod

Představujeme vám novou rubriku, která se bude týkat tématu synody. Od října 2021 probíhá v celé církvi synoda vyhlášená papežem Františkem. Zabýváme se v ní procesem synodality, tedy vzájemným soužitím a nasloucháním uvnitř církve i ochotou lidí ke spouluúčasti na našem hlavním poslání. Jak se nám dnes při společném putování daří hlásat Krista a jeho lásku? Co nám v tom brání a jaké máme sny nejen o církvi, ale o celé lidské rodině?

Naše farnost se mohla do tohoto procesu aktivně zapojit především skrze setkávání synodálních skupinek, a to od října 2021 do března 2022. Tuto příležitost jsme tehdy opravdu využili. Vytvořili jsme 17 skupinek a odevzdali jsme celkem 23 výstupů. Někdo by si snad mohl říci, že tím to pro nás skončilo. Byla by ale škoda práci tolika lidí nechat ladem a dál se k odevzdaným textům nevracet. Vždyť jsme se společně modlili a přemýšleli nad důležitými tématy. Upřímně nás zajímalo poslání současné církve uprostřed tohoto světa. Mnozí se snažili otevřeně vyjádřit, jak se v dnešní církvi cítí, čím je život ve společenství obohacuje, ale také co jim schází nebo způsobuje bolest.

Na jaře tohoto roku se tedy sešlo malé společenství, aby v modlitbě rozlišovalo, co dál (viz článek Farnost a synoda od Ilony Tůmové v dubnovém čísle Kobylístku 2023). Následně vznikl tříčlenný tým (Anna Gelety, Michal Dobíšek a Jana Polášková), který se rozhodl zpracovat texty z farních skupinek a přiblížit jejich obsah celé farnosti.

Připravili jsme pro vás nejen shrnutí hlavních myšlenek z výstupů, ale také zajímavé statistické výsledky. Z přehledných grafů se dozvíte, kdo se vlastně celé práce zúčastnil. Zkuste třeba odhadnout, zda bylo více žen či mužů, popř. jak vypadalo věkové zastoupení. Za pozornost dále stojí výběr z nabízených témat. Co právě v naší farnosti rezonuje? O čem se mluví a o čem naopak mlčí? Za co se společně modlíme a čím vlastně žijeme?

Za sebe musím rozhodně říci, že práce s těmito texty mi přinesla mnoho radosti. Potěšilo mě, kolika lidem leží místní církev a celá společnost na srdci. Hodně mě povzbudilo upřímné svědectví a otevřenost k hledání cest k druhým lidem, zvláště k těm na okraji.
Na závěr prozradím, že z desítky synodálních témat se těmi nejpopulárnějšími stala dvě: „Na společné cestě“ a „Naslouchat“.

Za kobyliský synodální tým
Jana Polášková

Co Bůh praví církvi dnes? – část první

Jak jsme slíbili v zářijovém čísle Kobylístku, přinášíme vám první díl z výstupů našich farních skupinek. Jen pro úplnost připomínáme, že se naše farnost do procesu synody zapojila od října 2021 do března 2022.

Téma: Na společné cestě
„Sníme sen o celosvětovém bratrství, “Fratelli tuti”. Věříme, že zváni jsou úplně všichni. Nikdo není vyloučen.“ Všichni jsme na společné cestě – věřící i nevěřící, lidé v církvi i mimo ni. Jsme jedna rodina a Bůh nás miluje všechny. Cílem našeho společného putování je věčnost. Na cestě nám
pomáhá vědomí společného směřování a toho, že všichni máme puchýře. Pomáhá nám vzájemné milosrdenství a sdílení radostí i ran, vzájemné slavení i ošetřování nasloucháním.
Během putování potřebujeme místa k odpočinku a občerstvení jen s „všelidskými“ pravidly (bez bariér). Takovým místem by měl být kostel. Jakékoli kastování a bariéry (na základě víry, konfese, pohlaví a sexuální orientace, poslání/svěcení, darů nebo omezení) jdou proti směru radostné zvěsti. Společné putování můžeme prožít, jen když vnímáme otevřenost a přijetí bez jakýchkoliv předsudků. Církev by měla ukázat lidem možnost duchovního života při zachování svobodné volby.
Přesto cítíme, že s katolickou církví spíše společně přešlapujeme na místě. V putování nám brání uzavírání se před reálným světem (např. do věroučných bublin, které si činí nárok na pravdu) a příliš “vysoké prahy“ pro nově příchozí. Často klademe důraz na formulace a formy na úkor sledování Ježíšovy cesty a vnímání potřeb lidí kolem nás. Vnímáme též nedůvěru či skepsi k synodální cestě.
Představujeme si, jaké by to bylo otevřít se vůči jiným církvím a světu. Kdybychom se zaměřili na hlásání radostné zvěsti a mluvili k lidem současným jazykem. Kdybychom umožnili eucharistické slavení všem křesťanům. Mohli bychom využít svých vědeckých a dalších odborných struktur k podpoře zdravé a fundované diskuse o nejdůležitějších sociálních, ekonomických, ekologických, politických, lékařských, bioetických a dalších problémech. Třeba by nás v této diskusi bylo více slyšet.
Cítíme, že potřebujeme obnovit důvěru i uvnitř naší katolické církve: opustit zdání dokonalosti, přiznat vlastní pochybení, usilovat o naprostou otevřenost uvnitř církve, nic nezatajovat. Neoddělovat kněze a biskupy kvůli jejich službě od ostatních věřících. Věřící by měli žít podle své víry a je jedno, zda jde o řadové členy nebo hodnostáře. Potřebujeme méně středověkého divadla a více posvěcení běžného pracovního a rodinného života.

Měli bychom se učit vzájemnému sdílení a naslouchání, nebát se poskytovat pozitivní i negativní zpětnou vazbu. Měli bychom otevírat témata jako spolupráce laiků, postavení žen v církvi či zavedení dobrovolnosti celibátu, začít o těchto tématech hovořit. Jedna i druhá strana má jiná očekávání – zbortilo by se spoustu tabu.

V příštím čísle Kobylístku a následně na farním webu si budete moci přečíst syntézu z výstupů na téma Naslouchání.

Co Bůh praví církvi dnes? – část druhá

Téma: Naslouchání

V dnešním čísle vám přinášíme druhý díl z výstupů našich farních skupinek. Pro úplnost připomínáme, že se naše farnost do procesu synody zapojila od října 2021 do března 2022. Při společném rozlišování jsme vycházeli ze zadaných otázek, např.:
Jak k nám Bůh promlouvá hlasy, které často ignorujeme? Jak se naslouchá laikům, zvláště ženám a mladým lidem? Co usnadňuje nebo ztěžuje naše naslouchání? Jak dobře nasloucháme těm, kdo žijí na okraji společnosti?

Je potřeba naslouchat Bohu a lidem.
Bohu můžeme naslouchat i skrze to, co nám chce sdělit prostřednictvím druhých lidí. Často nám však brání naše zahleděnost do sebe, různé bariéry či přesvědčení, že to my jsme ti pravověrní.
K naslouchání potřebujeme odejít ze své rutiny, oprostit se od sebe sama a vnímat druhého s jeho potřebami. Naslouchání je postoj, rozhodnutí dívat se na druhého jako na Božího člověka. Naslouchat lidem znamená být jim nablízku, mít společný příběh, kráčet s nimi kus cesty. Skutečné naslouchání srdcem pomáhá k přijetí druhého. Umožňuje nám vidět druhé opravdově – jako své bližní.
Naslouchat je velmi těžké, v české kultuře na to nejsme moc zvyklí a připravení. Každý jeden bychom se proto v naslouchání měli cvičit, vzdělávat se v oblastech, kde máme předsudky, a především chovat jeden k druhému úctu. Naslouchání přináší radost skrze službu, kterou tím prokazujeme. Máme pocit, že v tuto chvíli dlužíme naslouchání především následujícím skupinám:

Ženy v církvi
„Jak dnes a tady žít jako muži a ženy, kteří jsou společně stvořeni jako obraz Boží?“
Ženy jsou v církvi tak trochu neviditelné. Jejich službě se nepřipisuje potřebná důležitost, vnímá se „jen“ jako činnost podpůrná (např. připravit jídlo, uklidit atd.). Ženy se nezapojují, i když mají příležitosti, schopnosti a kompetence, a muži občas rozhodují a řídí, i když jsou jejich schopnosti a kompetence limitované. Je to stereotyp, ale možná to není ten správný obraz, ke kterému jsme byli stvořeni.
Ženy také často vnímáme jako homogenní skupinu, pečující a sloužící, a nevnímáme jejich individuální dary. Připravujeme se tak o dary poloviny církve! Velké bohatství představují zasvěcené ženy. Mohli bychom čerpat z jejich modlitby, ztišení, setkání, mohou být učitelkami pro náš život.
Potřebné jsou též skupiny, kde se mohou osobně setkávat mamky s dětmi. Jejich společenství ukazuje konkrétní způsob, jak přes naše nedokonalosti můžeme nabídnout lásku a dobro konkrétní osobě (mamince). Z jejich společenství čerpají všichni, dospělí i děti.
V rámci naší farnosti bychom mohli udělat ženám větší prostor v liturgii. Je důležité, aby byly ženy vidět. Bylo by též vhodné, aby oslovování „bratři a sestry“ vs. „bratři“ při liturgickém čtení bylo závazně dáno. V rámci aktivit farnosti by bylo hezké vytvořit i prostor pro ženy, které z jakýchkoli důvodů nejsou matkami nebo manželkami. Do jakékoliv změny se budou muset aktivně zapojit i muži. Ženy budou mít přirozený strach se zapojit, neboť na to nejsou zvyklé. Budou muset pocítit, že jejich účast je skutečně chtěná a přijímaná.

V příštím čísle Kobylístku si budete moci přečíst pokračování syntézy z výstupů na téma Naslouchání. Konkrétně půjde o tyto části: 2. Lidé na okraji církve, 3. Rozvedení znovu sezdaní, 4. Mladí lidé.

Co Bůh praví církvi dnes? – část třetí

Téma: Naslouchání II. 

Lidé na okraji církve

„Podporujme možnosti zapojit se do společenství a vytvářejme prostor, aby lidé, kteří se cítí na okraji farnosti, zde našli přijetí a svoje místo.“

Naslouchání vyžaduje zajímat se také o lidi, kteří jsou nám něčím cizí, o lidi v nouzi či v situacích, které odporují církevním předpisům. Pod pojmem „lidé na okraji“ vidíme především lidi nepraktikující, nově příchozí, rozvedené, rozvedené a znovu sezdané, homosexuály a osamělé. 

Raději méně nařízení a více přijetí, vlídnosti, pochopení, přátelství a vzájemné úcty. Církev by se neměla bát říci, že na něco nemá jasnou odpověď a že sama také hledá. 

Církev by měla být přístupná i lidem, kteří jsou ostýchaví nebo kteří v ní nevyrůstali (nevěřící, nově příchozí, migranti). I do naší farnosti chodí pravidelně lidi, kteří se tu ale necítí úplně doma, nenašli odvahu, nikdo je neoslovil, nedoprovodil na konkrétní setkání. Vnímáme jako problém, že se do farních aktivit zapojuje jen určitý okruh lidí. Měli bychom se každý jeden zamyslet, jak tyto lidi oslovit, pozvat. Prospěl by nám též prostor typu „cafeterie“ a více setkání farníků ohledně nasměrování našeho farního společenství a k naslouchání mezi sebou navzájem.

Další z opomíjených skupin jsou lidé nežijící v manželství/páru, tzv. singles. Tento stav často není brán jako plnohodnotný životní postoj. V církvi se na ně málo myslí a chybí pro ně místo, přestože se tito lidé často mohou cítit osamoceně a společenství (církve) potřebují…

Rozvedení a znovu sezdaní

„Cítíme bolest z pravidel, která od společného stolu vyhánějí ty, kteří jim nemohli dostát.“

Jako „lidi na okraji církve“ vnímáme též rozvedené a rozvedené znovu sezdané. I pokud najdou lidi v církvi či kněze, kteří je pochopí a přijmou, už nemají církev, která je chápe a přijímá a kde mají své místo. 

Mrzí nás, že tito lidé nemají přístup k eucharistii. Eucharistie by měla zůstat chlebem na cestu, povzbuzením, které právě tito lidé tak potřebují – vždyť mají za sebou často bolestné a rozbité vztahy. To, že s nimi nesdílíme večeři Páně, působí určité vyloučení ze společenství. Bůh přitom na mnoha místech bible zdůrazňuje, že nechce ztratit nikoho. Uvědomujeme si, že manželství je svátost a nesmíme z něj dělat banalitu. Přesto se nabízí otázka, zda by církev neměla změnit alespoň pastorační praxi. V našem farním společenství vnímáme jako důležité tyto lidi neodsuzovat.

Mladí lidé

„Mladí jsou budoucnost církve.“

Církev je nesrozumitelná a uzavřená, klade příliš důraz na dodržování pravidel místo přijetí, odpuštění a lásky. Mladí lidé mají pocit, že církev jako instituci nepotřebují a opouštějí ji. 

Buďme mladým lidem láskyplnými vzory a přitahujme je svým stylem života. Buďme k nim citliví, zejména při rozhovorech o víře. Mladí mají často jiný pohled na církev, nedostávají však prostor, který by si zasloužili. Nebojme se dát jim větší důvěru. Nepřekážejme.

Vytváření intergeneračních společenství jiného typu (ne rodinné, biblické apod.) by v naší farnosti mohlo vést k hlubšímu naslouchání i mezi generacemi. Mohlo by to též otevřít prostor pro mladé mluvit o svých problémech a své víře jinde než v rodině. Mladí lidé mají často (a po covidu zvlášť) problémy se zpovědí a svátostí smíření. Hodně jim může pomoci příklad nás dospělých (rodičů, vedoucích kroužků, starších kamarádů). 

V příštím čísle Kobylístku si budete moci přečíst pokračování syntézy na téma Autorita a spoluúčast v církvi. 

Co Bůh praví církvi dnes? – část čtvrtá

Téma: Autorita a spoluúčast v církvi

V novém roce 2024 vám opět přinášíme další pokračování syntézy z výstupů našich farních skupinek (odevzdaných v březnu 2022). Po dvoudílném textu o naslouchání pokračujeme důležitým tématem, které se věnuje otázkám autority, vedení místní církve, spoluúčasti nás laiků a také našim
zkušenostem se synodálním přístupem v církvi. Jaké podpory se dostává službám svěřovaným laikům a jak je podněcována naše spoluodpovědnost?

„Naše vize: Přechod od církve poslouchající k církvi naslouchající všem.“ Naše zkušenost s církví jako by zachycovala dvě různé skutečnosti. První jsou
jednotliví lidé, kteří naslouchají, sdílíme s nimi život a jsou našimi často blízkými přáteli, a to i z řad kněží či řeholníků. To je i případ naší farnosti, kde kněží naslouchají a ptají se. Druhá skutečnost je církev jako instituce, která působí jako hierarchická patriarchální mocenská struktura. Je vysokoprahová, není snadné se s ní potkat, něco o ní vědět, dostat se k jasným informacím.

Na úrovni celé církve jsme nadšeni z papeže Františka a jeho zájmu o každého člověka.

Naproti tomu místní biskupové nám působí zármutek. Pro naše přátele stojící mimo křesťanství jsou překážkou pro přiblížení se církvi. I pro mnohé z našich společenství jsou obtíží víry v “jednu svatou katolickou…”

Biskup je obklopen lidmi, kteří jsou na něm finančně a existenčně závislí. Současně neexistuje institut zpětné vazby. To svádí ke zneužití moci a prosazování osobního názoru (např. povinné jednostranně zaměřené školení kněží v otázce Istanbulské úmluvy).

Církev je společností vnímána jako instituce, která má negativní postoje v mnoha oblastech života běžných lidí (potraty, homosexuální páry apod.). Stává se přežitkem běžícím v setrvačnosti a nepřináší aktivně nová témata pro společnost! Jsme pak součástí něčeho, co nám vytváří vizitku, a sami se na tom nemůžeme podílet.

Nechceme však, aby církev byla institucí, kde si každý najde svoji pravdu, svoji morálku, svého kněze… V naší vizi by proto církev poslouchající měla přejít k církvi naslouchající všem.

Církev by neměla jít cestou prosazování, ale nabízení s úctou a respektem, ať věci mohou vzejít zespodu. Základem pro naslouchání v církvi by měla být tolerance jinakosti. Přijetí lidí s jinakostí může přinést velké plody!

Církev by měla srozumitelně a věrohodně svědčit o tom, že Bůh odpouští a miluje bez podmínek. Měla by nacházet svatost ve všedním lidském životě. Být svatý znamená být především plně lidský při vědomí své nedokonalosti.

Toužíme po biskupech, kteří budou obrazem lásky Boha, jehož otevřená náruč přijímá každého. Potřebujeme duchovní povzbuzení, ne fráze. Nabízíme zpětnou vazbu a kritiku, ale i modlitbu a lásku.

Autorita a spoluúčast ve farnosti

„Zapojení laiků do spoluodpovědnosti za církev je potřeba uplatňovat na všech úrovních – od Vatikánu po farnosti.“

Farnost je především společenství věřících a farář je jeho správcem, nikoli šéfem. Věříme, že formaci v naší době nemohou ani nemají obstarávat pouze profesionálové, tedy kněží a pastorační asistenti. Jsme přesvědčeni, že stejně dobře mohou přispět i laici, kteří jsou schopni i povoláni inspirovat druhé skrze vlastní zkušenost. Právě k tomu by měl synodální proces vést: aby vytvořil v pastoraci prostor pro aktivizování laiků ve farnostech, aby veškerá práce neležela jen na kněžích.

I ve vedení farnosti je třeba farářům pomoct. Lidé z různých oborů (ekonomové, pedagogové, psychologové, právníci apod.) by měli dostat prostor k řešení situací, se kterými mají více zkušeností. Funkce vikáře by měla být rozdělena na více osob podle témat problémů. Uvítali bychom též povinnost pro kněze účastnit se pravidelných školení/formací/supervizí. Rádi bychom zkušenosti z naší fungující farnosti předávali i jiným farnostem. Bylo by dobré vytvořit konkrétní postup pro farnosti, kde se nedaří věci posouvat vpřed pro těžkou komunikaci s knězem. Přispěly by tomu viditelné stupně hierarchie a zřízení osoby/pozice určené k přijímání stížností.

Vnímáme však také složitost pozice kněze, který by rád některé věci změnil, avšak je vázán poslušností svému biskupovi. I pro tento případ by bylo vhodné zřídit pozici/osobu, která by věc dále řešila.

Hierarchii celé církve společně i s jejími pravomocemi a orientování se v základním otázkách hospodaření církve, složitostí
služby kněze a jeho možnostech řešení různých situací bychom zařadili do osnov běžné katecheze starších dětí. Také bychom děti v hodinách náboženství chtěli upozorňovat na možnosti pomoci kněžím a zapojování se do slavení mše svaté i chodu celé farnosti.

V příštím čísle Kobylístku si budete moci přečíst pokračování syntézy na téma Slavení.